Rodinu kompenzovat příroda nedopustí. Lze zkoumat různé etologie, abychom genetickou příbuznost dětí k vychovatelům i vzájemně (věrnost partnerů) shledali zásadní. Pro komunikaci, kontakty, vztahy. Malý člověk je dost biologie, vědomí slabé, instinkty silné. Tak adopce jsou potřebnou záchranou, ale úspěch čekat dost odvážné, leda mimořádným nasazením.

Předčasná skupina mimo rodinu či širší rodinu je stres, když to uděláte holoubatům, uhynou, vyčerpají se, řeší věci, na které nemají kapacitu. U dětí jen trvale zvýšená hladina stresových hormonů a žel, víkend to láme a je jen dalším stresem. Kdo školkovaným dětem věnuje pozornost nejen skrze televizi, všimne si jejich poruch časového vnímání. To u zdravých dospělých až ve věznicích.

Je tedy jistě nezbytný celistvý přístup, jen domácí kultury rodin jsou protikladné, spíše tedy přiznat školku, jako krizové řešení. Ne jako rozvinutí osobnosti natož sociálních kompetencí. Na internetu se junioři projevují otevřeně, lze si o výsledcích péče školek učinit osobní zkušenost. Navíc profesionalizace pedagoga podstatně mění jeho schopnost hlubších vztahů, potřebuje se chránit, šetřit silami, nahražovat to technikami, přesný opak, co matka pokrevní. Jež se vydává absolutně. Opět zkušenost s dětmi pedagogů a specialistů je dostatečně odrazující.