Vydání: 2009/37 Sebepřijetí, 10.9.2009, Autor: Aleš Palán

Na lícové straně Benedikt XVI., na rubové svatý Václav. Medaile s těmito osobnostmi může věřícím připomínat zářijovou návštěvu Svatého otce v České republice. Autorkou díla je akademická sochařka Daniela Kartáková.

Je medailérství tvorbou spíš užitou, nebo volnou?

Blíž má rozhodně k volnému pojetí, výtvarník zde má velký prostor se vyjádřit. Medailí je ostatně mnoho druhů, lze tak nazvat v podstatě cokoliv.

Třeba placku, která se rozdává dětem na táborech.

Když se budeme bavit o medailích ražených v mincovnách drahých kovů, tam je nutné výtvarné řešení přizpůsobit technologii ražby. Výtvarník připravuje medaili ve větším měřítku, řekněme na talíři o průměru zhruba dvacet centimetrů. Dělá se to tak proto, aby mohl vymodelovat všechny detaily, aby například písmo bylo dost pečlivé a přesné. Zmenšení vzoru do konečného formátu pak dělá speciální stroj.

Z čeho ten model je?

Běžně se dělá ze sádry. Prvky na medaili musí být kónické, tedy nahoře užší než dole. U sádrového modelu lze využít to, že lze vyklápět jako bábovičku a pak znovu zpřesňovat tvary v tomto negativu. Model pak vypadá, jako by byl zhotovený nějakým strojem, ale je to dílo lidských rukou.

Kolik takových variant uděláte?

Hlavní rozhodování na úrovni ideové a myšlenkové musí stát už na počátku. Při práci zažívám totéž, co tvůrci reklam: vymýšlí stále nové a neotřelé věci, ale mnohdy právě to osvědčené, to, co člověka napadne první, bývá nejlepší. Tvar medaile se mnohdy zjednodušuje, je to hledání podstaty výtvarného sdělení. Odliju to třeba desetkrát, než jsem spokojená. Medailér Milan Knobloch jednou říkal, že podobu Shakespeara našel až po šedesáti čtyřech pokusech.

Nakolik musí medailér respektovat zadání zadavatele?

Ne každá medaile musí zadavatele mít – litou medaili dělají výtvarníci v jednom originále, já tak modelovala třeba Franze Kafku. Ražená medaile je ovšem z titulu způsobu své výroby určena k prodeji v určitém počtu kopií. Někdy je přesně dané, jaké motivy tam mají být, jindy je zadání jen rámcové. Například že medaile k nějakému výročí má obsahovat příslušné datum.

Jak tomu bylo u pamětní medaile vydané k návštěvě Benedikta XVI. v České republice?

Papež tam pochopitelně být musel, hledala se jen podoba a způsob zobrazení. Vyhrála podobizna, která na medaili zabírá velký prostor – to proto, aby bylo možné tvář jasně rozpoznat a nebyla tam jen nějaká těžko identifikovatelná silueta. Na lícové straně je ještě papežský znak. Na druhé straně je jedna z nejvýznamnějších postav českých dějin sv. Václav. Chápu to jako dialog těchto dvou osobností, papež jde navštívit zemi spojenou se sv. Václavem, přijíždí do Prahy se svatovítskou katedrálou a do Staré Boleslavi.

Svatý Václav tedy neměl na rubové straně mince jinou variantu?

Uvažovalo se také o symbolech tří míst, kam papež přijede. Dokonce byla ve hře myšlenka udělat tři různé medaile, ke každému dni návštěvy jednu – to bylo ale odmítnuto. Na medaili je poměrně malá plocha a symboly všech tří míst by se tam nevešly. Zůstaly tam tudíž jen názvy těchto míst a právě sv. Václav jako sjednocující prvek.

Někde jste se zmínila, že zachytit podobu Benedikta XVI. nebylo právě snadné.

Před ním jsem dělala medaili s Janem Pavlem II. Jeho tvář byla z výtvarného hlediska jednoduchá, i vztah veřejnosti k němu byl jednoznačný. Naopak Joseph Ratzinger ve své tváři zobrazuje určitou nejednoznačnost. Profesor Piťha, s nímž jsem svou práci konzultovala, mi říkal, že se Benedikt XVI. dokáže doslova proměňovat podle toho, na koho se zrovna obrací. To dává smysl: papež ve svém nitru – a zároveň ve tváři – odráží toho, s kým právě mluví. Jako intelektuál přemýšlí snad o každém svém gestu, do poslední chvíle s ním váhá – a v tom je ona nejednoznačnost jeho výrazu. Třeba je ale tato moje úvaha chybná, nevím. Každopádně mi dalo práci z fotek vykoukat, co je na jeho tváři tím skutečně podstatným. Rozhodně jsou tváře pro výtvarníka jednodušší.

Jak jste zobrazovala tvář sv. Václava?

Přidržovala jsem se tradice. Máme ho přece v povědomí už od dětství, ta představa se opírá o Parléřovu sochu v kapli sv. Václava. Gotika je mi velmi blízká, má svůj duchovní výraz, je to nejstarší ucelený styl – vždyť z toho románského se zachovaly jen útržky, a gotiku tak vnímáme jako určitý pravzor. Parléř si lebku sv. Václava dobře prostudoval, i současní vědci jeho práci uznávají jako věrně provedenou rekonstrukci podoby.

Byla jste se tedy na originál sochy před samotnou prací podívat?

Originál je v kapli umístěn dost vysoko, podle toho se dělat nedá. Na Akademii výtvarných umění je ale odlitek, který jsem mohla studovat zblízka. A pak jsem pracovala i podle fotografií.

Kterou ze svých medailí máte nejraději?

Jednak tu vydanou k výročí roku 2000 pro mincovnu v Jablonci a pak již zmíněného Jana Pavla II. Na jedné straně této medaile je Svatý otec, jak se modlí křížovou cestu v Koloseu, na druhé chrám sv. Petra s náměstím jako náruč církve.

Jak jste se vlastně dostala k medailím?

Na akademii mě lákalo dělat spíš velké sochy, mladý člověk má hodně energie a já studovala v ateliéru monumentálního sochařství. Česká národní banka vypisuje několikrát do roka soutěže na medaile a mně se, už několik let po škole, tyto propozice dostaly do rukou. Zaujalo mě to. V soutěži jsem nevyhrála, ale otevřelo mi to cestu k medailím. Do té doby jsem nebrala medailérství moc vážně, spíš jsem přejímala názor své maminky, která je sama sochařkou, že volné umění znamená sochu, kdežto medaile je moc technická a přesná.

Volné tvorbě se přitom také věnujete.

Vytvářím spíš rozměrově komorní věci. A materiály volím různé podle období. V devadesátých letech jsem v Itálii spolupracovala s jedním keramikem, já modelovala, on glazoval. V posledních letech pracuji hlavně s mramorem. V umění dělá skoro každý něco, co se bude lišit a diváky šokovat. Já jsem asi staromódní, chci naopak hledat to, co bude lidi spojovat a co pochopí všichni. Bez ohledu na náboženství, výchovu a tradice vnímají lidi určité hodnoty jako správné – a tomu se snažím ve své práci přiblížit. V Česku panuje úplná fobie z kýče, ať vypadá dílo sebeošklivěji, je to svým způsobem „dobře“, protože alespoň nehrozí, že by to byl kýč. Já svou práci beru jako provokaci opačným směrem, nebojím se dělat věci, které mají vyvolávat pozitivní pocity.

Jaká byla vaše cesta k materiálu, jakým je mramor?

Studovala jsem umělecko-průmyslovou školu na Žižkově, obor řezbářství; ke dřevu je třeba velká šikovnost a silný vztah k materiálu. V dospívání snad každý výtvarník prošel obdobím, kdy „objevil“ Michelangela (nic na tom nemění, že teď víc oceňuju Donatella). I já chtěla jít v Itálii po jeho stopách. V Carraře jsem navštívila proslavené lomy na mramor, z něhož Michelangelo tvořil, a ten materiál mě doslova uchvátil. Má vlastnost něčeho živého, podobá se pleti lidského těla, je až průsvitný. Když na jemné formy z mramoru padá světlo, ani nevíte, jestli je odražené, nebo prosvítající. Carrarský mramor je výrazně jemnozrnný, ten nejkvalitnější je bílý, má teplý, voskový odstín, vyvolává doslova pocit živého těla. Pak jsou samozřejmě i obyčejnější a levnější druhy, které jsou trochu do šeda a mají nepravidelné skvrny. I ty jsou ovšem krásné.

Pro práci s mramorem je asi potřebná značná síla.

Nějakou sílu mám… Navíc má výtvarník dnes k dispozici rozbrušovačku, která kotoučem s diamantovým ostřím nařeže materiál na plátky podobně jako sýr. Tak materiál ubírám a dostávám se k vrstvám, jež chci opracovávat. Když dělá člověk celou sochu ručně, odlamuje materiál špičákem, má to jiný charakter, je to na práci poznat. Na mramoru se ale projevuje jev, kterému výtvarníci říkají „lekání.“ Když výtvarník nasadí špičák proti pískovci, nic zvláštního se nestane, jen se odštěpí nějaký kousek. V mramoru ovšem může vzniknout bílá tečka, je v hloubce, třeba pět centimetrů. Když se omylem taková věc stane, kámen se poškodí ve vrstvách, které mají být na povrchu a jemně opracované. Používání elektrických nástrojů tomuto poškození zabrání.

V italské Carraře ostatně máte své druhé působiště.

To abych byla blízko svého materiálu, mohla se tam vracet a mít zázemí. Také jsem si chtěla splnit sen být blízko u moře. Carrara je historické město, v centru stojí románský chrám, já mám byt v barokním domě. Ve městě funguje akademie výtvarných umění, sjíždějí se tam umělci z celého světa, koncentrují se v dílnách v lomech. Kolikrát u lomu zastaví autobus plný turistů a ti mají z chudáka umělce atrakci. Itálie je vnímána jako kolébka umění, ovšem dnes tam lidi inklinují spíš ke kýči. Bienále v Benátkách je něco jiného, ale běžný vkus má daleko víc než u nás tendenci k líbivosti a přeslazenosti. Když jsem byla v Carraře v roce 1989 poprvé, fascinovaly mě kýče v televizi a říkala jsem si, že v Česku by nikdo nic takového nechtěl. A vidíte: stejné věci běží v televizi už i tady. Kdo ví, jak to bude s tím naším vkusem dál…

Pojedete se podívat na Svatého otce, až do České republiky přijede?

Ráda bych se na nějakou akci podívala; ještě nevím, jestli se vydám do Brna, nebo do Staré Boleslavi. Bylo by zajímavé se s Benediktem XVI. osobně setkat, ale to se mi jistě nepodaří. Mohla bych ho pozorovat a dostudovat si výraz jeho tváře. Medaile už bude v té době vyražená, ale třeba by se mi to hodilo pro nějakou příští ražbu.