Cagliero, Margherita a škola animátorů
Vydání: 2008/38 Naše víra v začarovaném kruhu, 16.9.2008, Autor: Aleš Palán
Ten, kdo dává, zároveň i dostává. To je myšlenka, která dříve nebo později prolétne hlavou každého dobrovolníka. Právě pro ty, kteří chtějí bez nároku na finanční odměnu udělat pro ostatní něco dobrého, jsou připraveny salesiánské dobrovolnické programy.Snad nejznámější je salesiánský volontariát Cagliero, pojmenovaný podle vůdce první salesiánské misijní výpravy v roce 1875. Tehdy jeli salesiáni do Argentiny, dnes jezdí bez nadsázky do celého světa. A ti čeští? Do Bulharska, do Mexika, do Indie, do Konga, do Zambie nebo – pro mnohé poněkud překvapivě – do Německa. (Jeden německý salesiánský dobrovolník je nyní ostatně zase u nás.)
Cagliero umožní dobrovolníkovi delší dobu (několik měsíců až jeden rok) prožít v některém salesiánském díle. Dobrovolník po tu dobu žije v komunitě – a musí pochopitelně respektovat její pravidla. Na to – a zejména na samotné dobrovolnické působení – je před odjezdem připravován celý školní rok. Kromě absolvování osmi školících víkendů by měl zvládnout i nějakou dobrovolnickou praxi, nejlépe při práci s mládeží v některém salesiánském díle. „Dobrovolník se pak nebude divit, že děti křičí,“ usmívá se salesián Jaroslav Vracovský, který má dobrovolnické programy na starost.
Divočina není jen v Africe
Příprava na Cagliero probíhá v různých českých střediscích. V Plzni například působí salesiáni, kteří vystudovali psychologii, a mohou tak dobrovolníkům poradit, jak pracovat se stresem či samotou. V Brně-Líšni, kde je v okolí krásná příroda, je připraven zážitkový víkend se spoustou her. V Praze-Kobylisích je k dispozici zase lékař, který dobrovolníky informuje o nebezpečí tropických nemocí a možnosti očkování.
Není dobrovolníkovi někdy líto, když místo vysněné Afriky jede třeba do Bulharska? „Ukážeme mu tamní romskou osadu a on pochopí, že divočina není jen v Africe,“ vysvětluje J. Vracovský. V Bulharsku funguje harmonická salesiánská komunita, dobrovolník se stává její součástí a může tak prohloubit svůj duchovní život. To se do takové míry v jiných komunitách pro charakter vykonávané práce nebo jazykovou bariéru neděje.
Tím se dostáváme k možná nejdůležitějšímu specifiku salesiánského volontariátu: je totiž mimo jiné zaměřen na duchovní formování dobrovolníka. Jednotlivá salesiánská díla bývají koncipována už tak, aby mohla dobrovolníky přijímat. „Nechceme, aby naši dobrovolníci jen odpracovali nějaké hodiny, ale aby tento pobyt změnil jejich život a umožnil jim osobní růst,“ říká Jaroslav Vracovský.
Dobrovolník ve škole
Cagliero nebo mezinárodní Vides jsou programy intenzivního dobrovolnictví, kdy mladý člověk po určitou dobu nedělá nic jiného. Kromě toho ale pochopitelně existuje dobrovolnická služba „při něčem“ – třeba při práci nebo studiu. Právě na takové lidi je zaměřena Salesiánská škola animátorů. Jedná se o tříletý program, který v rámci celkem devíti víkendů dobrovolníka kompletně připraví po stránce pedagogické, psychologické, organizační i právní. Škola animátorů nepomíjí ani oblast etiky a spirituality s volontariátem spojenou. Škola je určena zejména pro mladé, kteří se už dobrovolnictví nějakou dobu věnují. Setkání animátorů se odehrávají v Pardubicích. Pro starší a zkušenější dobrovolníky je tu Margherita – krátké 10hodinové školení, které absolventům poskytuje mimo jiné úřady uznávanou akreditaci.
Adopce na blízko
Šedesát procent dobrovolníků tvoří dívky. Většina zájemců o dobrovolnickou službu u salesiánů se rekrutuje ze skupin mládeže, s níž následovníci Dona Boska pracují, občas se ale přihlásí i někdo „zvenku“. Co mohou dobrovolníkům nabídnout lidé, které jejich nezištné nadšení oslovilo, ale sami se do něj nemohou zapojit? „Chceme vytvářet síť přátel, která by se za dobrovolníky modlila a mohla je případně podpořit i materiálním způsobem – třeba sponzorovat letenku, půjčit objekt, sepsat projekt,“ vysvětluje pater Vracovský. Salesiáni hodlají vytvořit jakousi Adopci na blízko – zájemce si „adoptuje“ svého dobrovolníka. Záměr předpokládá, že mezi dobrovolníkem a adoptivním „rodičem“ vznikne vztah, budou si psát a dobrovolník po návratu třeba přijede do farnosti s přednáškou o zemi, ve které působil.
„Misijní pomoc potřebuje mnohem víc připravené lidi než peníze,“ říká Jaroslav Vracovský. Podpořit program dobrovolnictví podle něj v podstatě znamená trojnásobné zmnožení daru. Peníze jdou skrze službu dobrovolníka do místa, kde bude jeho volontariát probíhat. Samotnému dobrovolníkovi to umožní růst. A do třetice to podpoří i místní komunitu, do které se dobrovolník vrátí a získá tím člověka s rozhledem a sociálním cítěním.
Internetový projekt Přátelé SADBY (Salesiánská asociace Dona Boska) hodlá tento záměr podpořit. Zájemce si zde bude moci vybrat zemi, člověka, program nebo směrovat svůj dar na salesiánské dobrovolnictví obecně. Bližší informace na mladez.sdb.cz.
Sdílet článek na:
Sekce: Zpravodajství, Domácí, Články
