Být pro lidi samaritánem?
Vydání: 2004/49 Dělat něco zadarmo?, 30.11.2004, Autor: Kateřina Beščecová
Práce dobrovolníků často zůstává opomíjená. Přitom asi žádná humanitární nebo sociální organizace se bez nich neobejde. Více k tomuto tématu říká Josef Pazderka (30), humanitární pracovník Společnosti Člověk v tísni.
Jaké máte konkrétní poznatky a zkušenosti s dobrovolnickou prací?
V Čechách se stále tak trochu předpokládá, že když se dobrovolník ztotožní s ústřední myšlenkou neziskové organizace, pak pro ni rád dělá zadarmo, nadoraz, pořád. Ono to má ale své nástrahy a limity. Řekl bych, že teprve dnes se české neziskovky učí s dobrovolníky pracovat, oceňovat jejich nasazení a vyjasňovat si, co do náplně jejich činnosti patří a co už ne. Pozice dobrovolníků je úžasná díky jejich ochotě, flexibilitě a nasazení. Ale jako každá jiná má také své limity – velkou roli hrají pocity a vztahy, v dlouhodobému horizontu je těžké a vlastně i nezodpovědné požadovat vysoké nasazení a vysoce kvalifikovanou práci po delší čas. To samé se ale v jiném směru týká placených humanitárních pracovníků s tím rozdílem, že jejichž práce naopak může sklouznout ke stereotypu nebo k honbě za kariérou. Je potřeba vědět o obojím a snažit se věci kombinovat.
Kdo jsou vlastně lidé, kteří jsou ochotni dělat něco zadarmo? Co je vede k tomu, že obětují svůj čas a své znalosti bez nároku na honorář?
Motivy jsou různé – může to být křesťanská morálka a soucit s bližními, masarykovská tradice humanismu (která je v Čechách velmi silná) anebo silný zážitek. Například v rámci Společnosti Člověk v tísni to byl případ dobrovolníků, kteří se podíleli na odklízení škod po povodních v ČR v roce 2002. Byl to obrovský pocit sounáležitosti. Odměnou jim bylo to, že se podíleli na něčem, co bylo dobré, pocítili skvělý kolektiv, dobré zázemí...
Dobrovolnictví skýtá širokou škálu činností, ale v případě pomoci v zahraniční, které se Člověk v tísni věnuje, asi vždy nestačí jen touha jet někam pomáhat, zvlášť když se jedná o složitou práci v terénu...
Je jasné, že nároky na člověka, který jede do zahraničí, jsou jiné. Jde např. o znalost prostředí, jazyků, schopnost adaptace na cizí kulturu. Humanitární a rozvojová práce ve světě se za poslední dobu neuvěřitelně rychle profesionalizuje, a nároky na konkrétního člověka stoupají. Podle posledních trendů je posílání nezkušeného dobrovolníka bez jakékoliv přípravy vlastně nezodpovědné. Jeho využití v místních podmínkách – které mnohdy zastanou domácí lidé – je navíc hodně problematické. Pokud je ale člověk profesionál, dokáže dát do pohybu věci přímo v té zemi, kde zapojí místní dobrovolníky.
Tím ovšem nelze říct, že jedině tato varianta je správná. Tady v Čechách zatím dáváme přednost spíše placeným lidem, po kterých můžeme v zahraničí požadovat jasné a konkrétní výstupy. Rozvoj dobře nastaveného dobrovolnictví v pomoci do zahraničí tak, jak ho provádí např. britská organizace Volunteer Service Overseas, nás ještě čeká, ačkoli zárodky už v Čechách jsou – existuje zde INEX, Humanistické hnutí a další organizace.
Jaká je vaše osobní zkušenost s organizováním dobrovolníků v zahraničí?
Já jsem v letech 2000-01 pracoval pro Člověka v tísni necelé dva roky na Severním Kavkaze, v Ingušsku a Čečensku. Země se potýkala s následky druhé ničivé války. V určitých momentech stačil lidem už jen fakt, že na ně někdo myslí, že je jim nablízku, aby pomohl. To v nich – aspoň zpočátku - vyvolávalo obrovskou energii a svépomocnou aktivitu, která byla často stála na bázi dobrovolnosti. Později se to vše dostalo do normálnějších kolejí, bylo jasné, že je třeba dlouhodobou práci dobrovolníků platit, a navíc už situace nebyla tak extrémní.
Liší se čeští dobrovolníci od těch zahraničních?
Záleží na ekonomickém zázemí země i úrovni jejího neziskového sektoru. Já jsem předminulý a minulý rok studoval rozvojová studia v anglickém Oxfordu. A jedna má anglická spolužačka se ihned po studiích vydala jako dobrovolnice do Afghánistánu, kde se věnuje nevidomým a postiženým lidem. Veškeré výdaje spojené s cestou, pobytem, živobytím i její tamní prací si hradí sama. Její rodinné zázemí jí to umožňuje. Přispívá k tomu ale i fakt, že v Anglii se neziskový sektor již dlouho a velmi silně zaměřuje na pomoc do zahraničí, takže existují mechanismy, jak lze za pevně stanovených podmínek dělat v rámci zahraniční pomoci skvělé a trvalé věci i na dobrovolnické bázi.
Jak má člověk rozpoznat tu správnou míru pomoci? Někdo má tendenci „rozkrájet se“, až se tím sám ničí – navíc u druhých může tímto přístupem platit za hlupáka...
Je to věc etiky a schopnosti sebereflexe v pomáhajících profesích, schopnosti připustit si, že i tzv. dobrou věcí se dá jak pomoct, tak uškodit. Člověk by si zároveň měl stále hlídat motivy, proč tu práci dělá, a v případě potřeby si od ní odpočinout. Syndrom vyhoření může být velmi silný – o tom by odborníci mohli mluvit hodiny. Člověk se z dobrých úmyslů velmi snadno dostane do kolotoče věcí, které mu nic neříkají. Najednou zjistí, že je znechucený, vyhořelý, nervózní. Tomu je dobré předcházet.
V Bibli se hovoří o milosrdném Samaritánovi. Jaká je v perspektivě tohoto podobenství úloha křesťanů v neziskovém sektoru?
Já si netroufám říci, co je úkolem křesťanů v neziskovém sektoru. Tu otázku si musí klást každý křesťan sám a hledat na ni osobité odpovědi. Jediné, co mohu říct sám za sebe, je, že pro křesťana je morální imperativ pomoci druhému a zájmu o bližního velmi silný. Takže etika a povědomí o tom, proč pomáhám, je určitě základní. Zároveň však je potřeba pěstovat povědomí, že samotná touha pomoct nestačí. Práce musí být dobře a kvalitně provedena, jinak ztrácí smysl a efekt, a v konečném důsledku se tak obrátí se jak proti pomáhajícímu, tak proti člověku v nouzi.
Pozice dobrovolníků je úžasná díky jejich ochotě, flexibilitě a nasazení.
Sdílet článek na:
