Byl naším průvodcem po cestě

Vydání: 2023/28 Prosby za radost a pokoj, 11.7.2023

Na kněze a novináře P. Petra Koláře SJ vzpomínal při jeho pohřbu 28. června jeho přítel a bývalý kolega.

PROMLUVA Miloše Rejchrta

„Vzpomínejte na vůdce své, kteří vám mluvili slovo Boží“ – tak překládá začátek oddílu, který jsme četli z epištoly (Žd 13,7-15), Bible kralická. Tento překlad se ale ke vzpomínce na Petra Koláře moc nehodí, neboť Petr sice k mnohým slovo Boží mluvil, ale vůdcovský typ nebyl. Vůdce má na starosti nějakou skupinu, ne nutně tupé stádo, a vede ji, kam  uzná za dobré – on určuje cíl a trasu. Lze se ho občas na něco zeptat, ale rozhoduje on a ostatní se jeho pokyny řídí. Petr ale neurčoval cestu a nevytyčoval cíl, on spíše prováděl, než vedl. Těm, kdo šli s ním po společné cestě, uměl poutavě a poučeně povědět, kudy že to jdeme, co vidíme napravo a co nalevo, co je teď před námi a na co si dát pozor. Petr nechtěl být a nebyl guru, nepotřeboval seskupovat kolem sebe oddané stoupence. Byl naším průvodcem po cestě, o níž náš Pán řekl, že ji známe. Jak víme, apoštol Tomáš správně za nás všechny doznal, že tu cestu moc neznáme, proto na své cestě k životu věčnému potřebujeme průvodce. 

I mně byl Petr průvodcem a jsem za jeho souputnické provázení vděčný. Několik let jsme spolu pracovali v náboženské redakci Českého rozhlasu. Byla pro mne radost tvořit společné pořady, posluchači oceňovali, jak se dobře doplňujeme. Rozuměli jsme si, nikdy jsme se nepohádali, asi i proto, že jako k vysoce kvalifikovanému průvodci jsem k němu choval úctu. Nebyl jsem jediný, mnoha pracovníkům rozhlasu imponoval šíří vzdělání, byl autoritou a pro některé i zpovědníkem. Nikdy se nechlubil tím, co všechno umí a zná, a uměl toho hodně. Například jeho schopnost simultánně tlumočit do francouzštiny a němčiny budila údiv. Navíc Petr nebyl suchar, dovedl se družit, sdílet s druhými drobné radosti života, třeba lahodnost ušlechtilých nápojů nebo své zážitky z pravidelných letních pobytů na Korsice. Vyprávět uměl a měl co, nikdy ale nechtěl oslňovat.

Předpoklady k výkonu vůdcovské role tedy měl, ale zůstaly nenaplněny. „Kdož vůdce jest, budiž jako sloužící,“ tak Kralická bible překládá Ježíšův pokyn, jehož byl Petr poslušen. K nasycení jeho ega mu statut služebníka bohatě stačil. O významné funkce se neucházel, a když byl vyhledán jinými, kteří si všimli jeho schopností, tak funkci vzal, ale naplňoval ji neokázalou a pilnou službou. Pilně sloužil v Radě pro rozhlasové a televizní vysílání, kde efektivně uplatňoval svou jazykovou vybavenost, znalost problematiky a kontakty v zahraničí.

Pokorný služebník

Petr byl výtečný biblista, práce s textem, to bylo jeho. Když kázal u nás evangelíků, všichni si to pochvalovali - jako by ten kazatel byl od nás! Mně se naopak jednou stalo, že jsem byl dotazován, jsem-li také jezuita. To bylo v létě 1990, v jezuitském vzdělávacím středisku u Paříže. Skupina studentů se chystala navštívit Československo a já jsem byl pozván, abych je trochu připravil na to, co je čeká. Tam jsem se poprvé trojrozměrně setkal s Petrem Kolářem. Aniž jsme se domluvili, těm mladým jsme říkali v podstatě totéž, až nabyli dojmu, že jsme řádoví bratři. Oba jsme také vyvraceli iluzi, že když se teď po pádu komunistického režimu těší církev obrovské důvěře, křesťanství u nás rozkvete a země zažije velkou náboženskou obnovu. Říkali jsme, že vlna obdivu k církvi jakožto k vítězi nad komunistickou tyranií brzy opadne, křesťanství zůstane záležitostí nonkonformní menšiny uprostřed sekularizované konzumní společnosti, podobně jako ve Francii. Teď jde o to, abychom byli menšinou čipernou a empatickou, která po žádné vedoucí úloze v národě nepošilhává a bude  provázet společnost po neprošlapaných cestách.

Apoštol (Jan 14,1-4) nás nabádá, abychom ty, kteří k nám mluvili slovo Boží, to jest také Petra, následovali ve víře. Ne tedy ve všem, v jejich omylech, slabostech a náladách. Ty měl i Petr, byl ve svých soudech někdy až příliš příkrý, zvláště vůči bratřím byl často hyperkritický. Ale Petr měl víru, silnou víru v Ježíše, jehož chtěl být pokorným tovaryšem, jemu a podle jeho vzoru i druhým sloužit. Měl ohromnou pracovní kázeň, v práci s texty byl workholik, pořád něco četl a překládal a v tom překládání byla pokora služebníka. On nechtěl být za každou cenu autorsky originální. Když jiným už se povedlo něco platného napsat, s čím on souzní, tak to prostě přeložil, a vždycky výtečně. Nebýt Petra, tak my kazatelé nemáme po ruce potřebnou a hojně užívanou pomůcku, sedmisetstránkový Slovník biblické teologie.

V „nebeské Paříži“
„Zde nemáme trvalý domov, nýbrž vyhlížíme město, které přijde,“ napsal apoštol a Petrův životopis i způsob, jímž se s malou trvanlivostí domova vypořádával, s výrokem souzní. Když se po dvaceti letech exilu vrátil do Československa, měl jsem dojem, že se tu cítí jako na misiích, tedy v cizině. Ano, jezdil z Prahy do Ostravy navštěvovat  maminku a své sestry. Nepamatuji se ale, že bych někdy od něj slyšel: „Tak jsem byl o víkendu doma.“ Navzdory dlouhodobému pobytu v cizojazyčném prostředí si sice uchoval dokonalou češtinu, jak v intonaci, tak ve stylistice, ale zřejmě byl imunní vůči sladkobolnému „heimweh“ (stesk po domově – pozn. red.). Česká krajina, česká mentalita, ba ani styl české zbožnosti, na jeho vkus příliš barokní, ho nedojímaly. Asi nejvíc se cítil doma v Paříži, v jezuitském  Centre Sèvres. Vzal mne tam jednou s sebou na konferenci a byl jsem u toho, když se Petr v této komunitě znovu chopil funkce ekonoma, kterou tam léta zastával. Před obědem u baru s aperitivy obsluhoval své spolubratry, na nichž bylo vidět, že Petra zase moc rádi vidí, a také on zářil. Byl mezi svými.

Nikdy jsem se Petra nezeptal, jak si představuje to zaslíbené budoucí město, kde budeme konečně doma. On jakékoli rozvíjení  eschatologických představ hned v zárodku utnul, protože podle něj je zbytečné mluvit o věcech, o nichž nemůžeme nic vědět. Ale kdybych byl nalezl odvahu se zeptat a on se osmělil  povědět i to, co neví, ale na co se těší, asi by tím  zaslíbeným městem byla Paříž.

Když rozjímám příslib Páně, že v Otcově domě je přichystáno  mnoho příbytků, tak při vzpomínce na Petra si ten příbytek představuji jako útulnou mnišskou celu s velkým psacím stolem, počítačem a celým stohem textů od Léona  Dufoura, Henriho Madeleina, Paula Valadiera a jiných tovaryšů jezuitů. Takový příbytek v nebeské Paříži bych Petrovi moc přál. Možná teď by mne Petr napomenul, že moc fantazíruji, což je asi pravda, ale že v domě nebeského Otce má Petr připravené místo, to nefantazíruji, tím jsem si jist. 

Autor je evangelický kazatel a bývalý disident.

 

Sdílet článek na: 

Sekce: Články



Aktuální číslo 40 3. – 9. října 2023

Za sv. Václavem i do Vatikánu

Mší sv. ve vatikánské bazilice, procesím k tamnímu oltáři sv. Václava s modlitbou za vlast a zpěvem svatováclavského chorálu uctili patrona české země v den jeho slavnosti…

celý článek


S čím odjíždíte na synodu?

Ve Vatikánu začíná generální shromáždění biskupské synody o synodalitě (4.–29. října). Zeptali jsme se několika účastníků, co od synody očekávají a v čem vidí svou roli.

celý článek


Quo vadis, křesťanské Slovensko?

Slovensko má za sebou mimořádně vyhrocenou kampaň, které se nevyhnuly ani vulgarity a násilí. Příští týdny ukážou, zda se společnost dokáže vůbec na něčem shodnout.

celý článek


Malí formují celé společenství

Dělit při mši svaté program pro děti a dospělé, aby z toho obě skupiny „něco měly“, nikdo „nerušil ani „nebyl rušen“, anebo je ponechat pohromadě? Na výhody…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2023

© Katolický týdeník 2004 - 2018, všechna práva vyhrazena     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay