Byl jsem misionářem mezi muslimy
Vydání: 2016/16 Nastupující plzeňský biskup se byl představit u sousedů, 12.4.2016, Autor: Jiří Prinz
Muslimské prostředí zná jako málokdo jiný. Jako misionář prožil v muslimských zemích devět let, z toho jen v Pákistánu šest a půl roku. Rodilý Rakušan P. GÜNTHER ECKLBAUER dnes působí jako oblát v západočeských Plasích a výbornou češtinou nám vyprávěl o svých zkušenostech.
Postavení křesťanů v Pákistánu se podle P. Ecklbauera neustále zhoršuje.Snímek archiv P. Günthera Ecklbauera
Žil jste šest let v Pákistánu. Jaké bylo vaše poslání?
Působil jsem tam jako farář v jedné z místních křesťanských komunit. Šlo o klasickou farnost, kterou v 80. letech založili obláti.
Jak se žije křesťanské menšině mezi většinovou muslimskou populací?
Bohužel se její postavení neustále zhoršuje. Možná o něco lepší situace je v takových zapadákovech, kde jsem působil já, než třeba ve velkých městech. Na venkově jde totiž spíše o spory kolem půdy než o náboženské třenice. Pákistán je ovšem velice různorodá země, proto hodně záleží na oblastech, ve kterých křesťané žijí. Například na hranicích s Indií se křesťany pohrdá více než jinde, což má ovšem důvod nikoli v islámu, ale především v tamním tradičním kastovním systému. Je zde totiž silný vliv indické kultury, a protože křesťané v této oblasti historicky vzešli z nejnižší kasty, nahlíží se na ně jako na „nečisté“ lidi. Jedna dívka mi vyprávěla, že když chodila do školy, nechtěly s ní ostatní dívky sedět u stolu, protože je „nečistá“. Kastovnictví je ovšem dnes přeci jenom na ústupu. Na druhou stranu se pákistánská společnost v současné době zřetelně radikalizuje a na křesťany se stále častěji nahlíží jako na pátou kolonu Západu.
Co je důvodem této radikalizace?
Velký podíl na tom má zákon o rouhání. Ve většině případů se ho totiž zneužívá k vyřizování osobních účtů. Křesťan s muslimem se pohádají kvůli půdě, muslimové pak počkají na vhodnou příležitost, třeba svatbu v křesťanské komunitě, a začnou pak během ní rozhazovat roztrhané papíry s verši z Koránu, z čehož následně nařknou křesťany. Rozzuření muslimové pak vypálí celou vesnici.
Je možné vést s muslimskou komunitou nějaký dialog o víře?
Možné to je, ale člověk musí být velice opatrný. Musí se zdržet všeho, co by mohlo být chápáno jako znevážení islámu nebo Mohameda. Přitom se ovšem musíte smířit s tím, že muslimové všechno nemuslimské často zesměšňují.
Nakolik je reálné přivést v muslimském světě někoho ke křesťanství? Je toho možné dosáhnout například výukou náboženství ve vašich školách?
V našich školách jsme často v kontaktu s muslimy, zaměstnáváme muslimské učitelky, studují u nás muslimské děti, hovoříme s jejich rodiči, přesto o náboženství příliš nemluvíme. Pokud jde o vlastní výuku náboženství, ta probíhá odděleně. Křesťanské děti vyučujeme my a muslimské zase muslimské učitelky. Evangelizovat touto formou prostě není možné, to by muslimové nepřipustili.
Jakou formou tedy lze v muslimském prostředí přinášet Krista?
Je to paradox, ale moje zkušenost je taková, že největší svědectví o Kristu můžete vydat tehdy, když se na pravou víru snaží obrátit oni vás. Mně osobně se stalo hned několikrát, že se mě nějaký muslim pokusil obrátit. Mohl jsem pak začít hovořit o tom, co pro mě znamená mé náboženství.
Dosáhl jste v tom nějakých výsledků?
Jednou se mě v Pákistánu jeden člověk pokoušel obrátit a já jsem mu tehdy řekl, že sice islám respektuji, ale že jsem plně spokojen ve svém náboženství, a když vidím, jak muslimové pohrdají vším, co není muslimské, tak ani muslimem být nechci. Řekl jsem mu, že Bůh přece stvořil všechny lidi, křesťany či hinduisty nevyjímaje, a nelze jimi proto takto pohrdat. Vždyť přece i oni jsou Božím stvořením. On tento argument uznal, protože to byl člověk niterné víry a viděl, že muslimové opravdu jinověrci pohrdají. Vůbec jsem udělal zkušenost, že největší úcty se nám dostalo od lidí, kteří buď absolvovali křesťanské školy, nebo byli niterně zbožní. A naopak. Nejvíce námi opovrhovali ti, jejichž víra byla pouze formální. Ukazuje se tak, že kdo má skutečnou víru, má také úctu k druhým.
Ke konverzi jste nikoho nepřivedl?
Třikrát se mi stalo, že jsem byl muslimem požádán o křest. Vždycky jsem ale odmítl. Poprvé jsem měl obavu, zda nejde o past. Řekl jsem tedy dotyčnému, že pokud bude chtít, ať přijde za rok, ale ať počítá s tím, že se pak bude muset dva roky připravovat. To ho velmi překvapilo, neboť islám takovouto praxi nezná. Podruhé to bylo z čistě utilitárních důvodů, protože ten člověk nás měl sice rád, ale především potřeboval naši pomoc, křest byl jen záminka. Ani třetí případ s vírou nijak nesouvisel.
Vím ale o jednom knězi, který v Pákistánu tajně křtí. Má své skupiny na různých místech země a jezdí za nimi. Jde přitom o samé bohaté a vzdělané lidi. Musejí ovšem žít jako kryptokřesťané, což znamená, že se o jejich konverzi nesmí nikdo dozvědět. Kdyby to prasklo, museli by utéct ze země, protože by jim hrozilo velké nebezpečí.
Kromě Pákistánu jste působil také v Egyptě a Libanonu. Srovnejte postavení křesťanů v těchto zemích.
V Libanonu je postavení muslimů a křesťanů rovnocenné. V Egyptě tvoří křesťané nepřehlédnutelnou menšinu, která má bohatou historii. Často jsou mezi nimi také bohatí a vzdělaní lidé a díky tomu mají v egyptské společnosti postavení, které v Pákistánu nemají. Tam je postavení křesťanů nejméně uspokojivé.
V současné době přichází do Evropy ohromné množství muslimů. Máme mít obavy?
Na to je velice těžké odpovědět. Myslím, že samo o sobě by v tom nebezpečí být nemuselo. Problém je ovšem v tom, že my sami jsme vnitřně vyprázdnění. Jedna muslimka, která v Rakousku konvertovala ke křesťanství, mi řekla: „Bojím se méně síly islámu než slabosti západního křesťanství.“ Máme strach přihlásit se ke své křesťanské identitě. Kdybychom to dokázali, muslimové by se zařadili. Když ale sami ustupujeme, co můžeme očekávat? Sundávat kříže ze škol, to by muslimy ani nenapadlo. V našich školách v Pákistánu, kam chodí muslimské děti, kříže normálně visí a nikomu to nevadí. V Evropě to ale mnoha lidem vadí. Abych tedy odpověděl na vaši otázku: Jestli se muslimů máme obávat nebo ne, závisí vposledku na nás samotných. Pokud v sobě křesťanské hodnoty máme nebo je alespoň znovuobjevíme, pak se bát nemusíme.
Vzestup islámu v Evropě v sobě přitom skrývá jednu pozitivní věc. Díky němu se totiž do Evropy znovu vrátila otázka po Bohu. Vzpomínám si v této souvislosti na trapistického mnicha Charlese de Foucaulda. Ten jako mladý člověk ztratil víru a nalezl ji až v severní Africe, když se tu setkal s muslimy. Přál bych si – a věřím, že je možné –, aby něco podobného jako on prožila i Evropa.
Sekce: Rozhovory, Téma, Články
