9. 8. 2011
|Vydání: 2011/33 Berlínská zeď, 9.8.2011
Narodila jsem se v křesťanské rodině. V jedenácti letech v nemocnici jsem jednou večer strašně zatoužila po mamince nebo po tatínkovi. Bylo mi smutno a já se modlila k Pánu Bohu, abych alespoň slyšela jejich hlas. Najednou jsem z chodby uslyšela hlas tatínka a vzápětí už byl u mého lůžka. Nevěřila jsem vlastním očím a dostala vysvětlení, že právě přivezl sestřenici na vyšetření s bolestí břicha. Náhoda? V 18 letech po těžké havárii jsem měla jít na třetí operaci nohy, protože předchozí dvě se nepovedly. Já už o ní nechtěla ani slyšet. Maminka ale nelenila, zašla za knězem, který za mne odsloužil mši svatou. Operace se povedla, nohu neuřezali a já mohla opět tancovat. Třetí událost se mi stala ve 22 letech, to už jsem byla vdaná. Tragicky mi zahynul bratr a při vynášení rakve z domu jsem pohlédla na hodiny, bylo 8.05. Okamžitě jsem se v duchu pokárala. Ten pohled měl však svůj smysl, protože za rok, přesně na minutu, jsem tudy donesla do domu svého prvorozeného syna. Náhoda? Ne, řízení Boží. Tak stále věřím, že zázraky se dějí. Jsem Pánu Bohu vděčná za vše, co pro mne udělal a stále dělá. I když teď už do kostela nedojdu, poslouchám Radio Proglas, sleduji televizi Noe a beru to také jako zázrak a službu pro nemocné.