Bůh snese i naše negativní emoce
Vydání: 2023/11 Inaugurace s požehnáním, 14.3.2023, Autor: Jaroslav Šubrt
O tom, že Bůh snese i naše negativní emoce, které se z našeho nitra občas derou na povrch, když se cítíme Bohem zklamáni a opuštěni, hovoříme se známým karmelitánským knězem a duchovním rádcem VOJTĚCHEM KODETEM.
I když náš tým prohraje, neznamená to, že nás Bůh nevyslyšel. Možná jenom jinak, než jsme si přáli. Snímek Pixabay
Kdekdo se dnes modlí, aby skončila válka na Ukrajině, kde tolik lidí trpí. Obracíme se k Bohu s vroucími prosbami, aby se například někdo z našich blízkých uzdravil z nevyléčitelné nemoci nebo abychom se třeba my sami osvobodili od paralyzujícího strachu z budoucnosti. Ale Hospodin jako by nás pořád napínal, jako by si pořád dával na čas...
My nemůžeme Bohu diktovat co, kdy a jak má dělat. Máme se modlit s důvěrou, že se nás zastane. Máme se modlit vytrvale a prosit o světlo, co máme dělat my. Pán Ježíš říká, že se rychle zastane těch, kteří k němu dnem i nocí volají, ale ptá se, zda nalezne na zemi víru, až přijde. Jinými slovy, zda mu lidé budou důvěřovat, i když se nenaplní jejich očekávání a bude něco jinak, než si přejí. Často nevíme, co je pro nás a naše drahé Božím záměrem.
Co se týká války, čteme jasně v Jakubově listě, že boje pocházejí z našich vášní, nenávisti a zloby, kterou máme v srdci, a z toho, že se modlíme špatně, protože se přátelíme se světem a žijeme mentalitou bezbožnosti. To je silný argument. Žijeme ve společnosti, která je často nasáklá nenávistí a zlobou a není jiné řešení, než naši modlitbu za mír spojit s pokáním a odpuštěním.
Co má vlastně na mysli autor listu apoštola Jakuba, když píše svým adresátům: „Prosíte sice, ale nedostáváte, protože prosíte nedobře: jde vám o vaše vášně“ (4,3)?
Pravděpodobně se zde myslí to, že jejich modlitba nebyla vedena Duchem Božím, ale byla vyjádřením touhy po světských věcech, aby si vyprosili to, co je pak ještě více odvede od Boha. Často lidé prosí o věci, které nejsou k jejich prospěchu, ale právě naopak – proto jim to Bůh ve své lásce nemůže dát tak, jak si přejí.
Proč se naše nevyslyšené modlitby mohou stát v mnoha případech příčinou vážné krize víry, někdy dokonce i její ztráty?
To se snadno může stát člověku, který chápe Boha jako pomocníka pro svůj život, ale neuznal jeho svrchovanost, nepřijal ho jako Pána svého života a nezřekl se sám sebe pro něj. Nepochopil, že je povolán žít v poslušnosti svému Pánu a že Pán není povinen se nám zodpovídat z toho, co dělá. Nehledě na to, že když se člověk zcela nevydá Bohu do rukou, tak tím ani Bohu nedovolí, aby se o něj postaral, protože si určuje život sám. Krizi víry z nevyslyšených modliteb snadno prožije ten, kdo vlastně Bohu ve skutečnosti až tak moc nevěří.
Má smysl zahrnovat v modlitbě Boha výčitkami, máme-li pocit, že jsme mu lhostejní, protože nereaguje na naše usilovné prosby? Setkáváme se s tím přece i na stránkách Bible...
Každý můžeme vůči Bohu vyjádřit své emoce, a to i negativní, pokud se cítíme Bohem zklamáni a opuštěni. Bůh to snese. Tím se uvolní naše vnitřní napětí a dáme průchod emoci zklamání nebo hněvu. Teprve pak se budeme schopni zklidnit a naslouchat tomu, co nám říká Bůh a jak nás chce vést. A o to právě jde.
Nejsou nakonec „nevyslyšené modlitby“ nevyslyšené jen z našeho úzkého lidského pohledu? Neplatí zvlášť tady Hospodinova slova: „Mé úmysly nejsou úmysly vaše a vaše cesty nejsou cesty moje...“ (Iz 55,8)?
Bůh není nedoslýchavý a jistě slyší všechny naše modlitby. Také je vždy vyslyší k našemu dobru. Naše omezenost nám ale často brání pochopit, proč je to jinak, než bychom si přáli. Proto je tak důležité učit se rozumět Božímu myšlení, jeho moudrosti a záměrům, jak to máme zaznamenané v Božím slově. V Bibli máme odpověď na všechny naše otázky, jen se ji musíme naučit číst v modlitbě a s otevřeným srdcem a myslí. Dát Božímu slovu takovou autoritu nad sebou, že mu dovolíme, aby osvěcovalo naši mysl, usvědčovalo nás a vedlo k proměně našeho pohledu na život.
Apoštol Pavel nás povzbuzuje ve svém listě Filipanům, abychom v sobě měli smýšlení jako Ježíš. K tomu vede dlouhá cesta zříkání se svých představ a své pýchy, že všemu rozumíme nejlépe. Je to cesta poslušnosti Bohu a jeho vůli, kterou šel sám Ježíš. Jedině tak nám může Pán dát svého Ducha, abychom lépe rozuměli našemu životu i Božím záměrům s námi a se světem.
JAROSLAV ŠUBRT
Sdílet článek na:
