26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Bůh se postará, ale nesmí se nám třást kolena

2. 9. 2013

|
Tisk
|

Názory P. MILOSLAVA FIALY OPraem čtenáři KT dobře znají z jeho článků. Pětaosmdesáté výročí jeho narození tak můžeme využít k ohlédnutí za jeho životem.

Vydání: 2013/36 Ať křik po míru stoupá vysoko!, 2.9.2013, Autor: Aleš Palán

Na schůzku s vámi jsem přijel metrem. Bylo to možné i díky vám: v metru jste roky pracoval.

Poté, co mi vzali v roce 1974 státní souhlas, jsem pracoval na Rohanském ostrově v útvaru autodílen. Dělal jsem skladníka, opravovali jsme nákladní auta pro budování metra. V Hradci Králové jsem tehdy šel zase k výslechu, v pořadí už patnáctém za dva a čtvrt roku v duchovní správě, a o souhlas přišel.

Musel jste začít pracovat v civilním povolání.

Nejdřív jsem měl nastoupit v Hradci ve skladu rakví, ale profesor ze semináře mě varoval, že bych byl příliš pod dohledem estébáků. V Praze mi tak salesiáni vyjednali místo skladníka na Rohanském ostrově. Měl jsem na starosti tento sklad, další na Želivce a v Josefově Dole, kde jsme budovali sypanou hráz na pitnou vodu pro Liberec a Jablonec.

Působil jste i na Želivce? Byl jste tedy blízko vašemu domovskému premonstrátskému klášteru v Želivě.

Na Želivské přehradě se zvyšovala hráz, byl potřeba autopark, nákladní auta, sypače, míchačky, měli jsme tam pobočnou autodílnu, každý týden jsme tam vozili náhradní díly. Problém byl nedostatek náhradních dílů, všelijak jsme je sháněli a vyměňovali. Byl to pestrý život, člověk se musel rychle vžít do nového prostředí. Každý náhradní díl měl devět čísel a ty bylo třeba se naučit. A když vrchní mistr řekl: „Sežeň mi mrkev,“ věděl jsem, že nemám jít do zeleniny, ale že chce spojkovou hřídel pro Tatru 148.

Jak se k vám jako ke knězi chovali spolupracovníci?

Ze začátku tam byla určitá nedůvěra, vrchní mistr říkal: „Co tady hledáš? Faráři sem nepatří.“ Člověk musel makat a ledy začaly tát. Kolegové byli v podstatě dobří chlapi a pro mě bylo velmi užitečné poznat reálný život. Cítil jsem se v pozici dost neužitečného služebníka, ale snažil jsem se, aby byl sklad v pořádku. V sousedství dělal topiče pan Dienstbier, vyhlášená protikomunistická osoba, takže estébáci si tam podávali dveře, a tím hlídali i mne. Občas se objevil provokatér, který nabízel třeba tisíc korun za náhradní díl na osobní auto, ale stačilo ho vyhodit.

I přes dohled jste ale ve skryté církvi působil.

Na Rohanském ostrově bylo překladiště ilegální literatury. Stavil se za mnou Oto Mádr, že ji budu rozvážet do své diecéze. Áda Rázek pak vždy tiskoviny přivezl a já je přezval do auta. V pátek odpoledne jsem jezdíval k mamince do Kutné Hory a zároveň vyřizoval tyto ilegální kšefty. Jednou takhle nesu po Rohanském ostrově karton s Informacemi o církvi a Teologickými texty a potkám hlavního šéfa soudruha Mrázka. „Co to neseš?“ zajímal se. Řekl jsem: „To jsou náhradní díly, je jich nedostatek a my je sháníme, jak se dá.“ Nejenže mě pustil dál, ale doporučil, aby mě vyhlásili nejlepším pracovníkem. Když jsem pak na veřejné schůzi ocenění přebíral, v duchu jsem se smál, jaký má Pán Bůh smysl pro humor.

Ilegální činnost ve velkém městě šla rozvíjet zdárněji než mimo centrum?

Praha je velká, pořádaly se návštěvy v rodinách, tajné zpovídání, kroužky nad Písmem... Bylo to vyčerpávající, ale smysluplné.

Své podzemní aktivity jste spojoval výhradně s premonstráty?

Velmi se angažovali salesiáni, trochu jsem byl v kontaktu s jezuity, okrajově i s dominikány; mnoho práce dělali také diecézní kněží. Tak, jak to Pán Bůh přihrával, se podle toho vytvářely skupinky a my do nich vstupovali.

Máte blízko k salesiánům i jezuitům, ale vaše cesta vedla k premonstrátům. Proč?

Pocházím z řeznické rodiny, děda byl řezníkem, otec také, a tak od začátku bylo jasné, že i já se vyučím. Ředitel obecné školy si mě ale zavolal, že na gymnáziu potřebují jednoho studenta do primy, že bych to měl zkusit. Šel jsem tam dost nerad, přesto mě vzali a rodičům to bylo celkem jedno. V roce 1947 jsem to dotáhl k maturitě a šel na vysokou obchodní školu. K nám do farnosti tehdy přišel P. Jaroslav Šimek a začal organizovat mládež. Mně se to líbilo, na faře jsem byl často, putovali jsme po Krkonoších, dával nám exercicie. Založili jsme skupinu mládeže a vedli ji i po únoru 1948.

Což ovšem znamenalo ilegální činnost.

Zanedlouho nás vyhmátli. Jednou po půlnoci, když jsem se vrátil z našeho setkání do podnájmu, si pro mě přijeli estébáci a zavřeli mě v Bartolomějské. Za pár dnů mě převezli do věznice do Kolína, kde to byl fešácký kriminál: byl jsem na cele sám, a tak jsem rekapituloval své hledání, nesmělost a lidskou nezralost, a došel k tomu, že chci být premonstrátem. Vyšetřovací vazba naštěstí netrvala dlouho, před Vánoci nás pustili.

Naplnit rozhodnutí stát se premonstrátem ale jistě nebylo snadné.

Už na studiích jsem se seznámil s jezuity od sv. Ignáce. Každý večer jsem tam docházel na mši a pomalu to směřovalo ke kandidatuře. Pak ale přišlo mé uvěznění a provinciál Šilhan mi po návratu řekl: „Ty jsi z kriminálu přišel a my tam půjdeme. Takže se snaž dostudovat a pak se uvidí.“

Šilhan měl pravdu, sám v kriminále zakrátko skončil.

Na fakultě mi ale řekli, že tam nemám co dělat, že jsem byl na žádost kutnohorských policistů vyloučen. „Jedině, že byste si našel profesora, který by vás vyzkoušel.“ A tak jsem šel za profesorem Gustavem Švambergem, ukázal mu papír z vyšetřovací vazby a on říkal: „Dávám vám tři týdny, naučíte se celé právo – občanské a obchodní – a přijdete ke mně udělat státní zkoušku.“ Zkoušku jsem udělal, a tím mě zařadili zase zpátky mezi posluchače a vysokou jsem absolvoval.

Vaše cesta ke kněžství ale byla ještě klikatá.

Po studiích jsem pracoval v různých potravinářských podnicích. Musel jsem taky skoro na tři roky na vojnu. Po návratu jsem sehnal místo v konzervárnách a lihovarech – jezdil jsem po celé republice a dělali jsme účetní metodiky. To mi vyhovovalo, tajně jsem už studoval teologii.

Jste želivským premonstrátem, ale mohl jste se stát strahovským.

Skvělý člověk, strahovský pater Cyril Petrů mě v kapli sv. Norberta na Strahově přijal tajně do třetího řádu, to měla být předzvěst vstupu do prvního řádu. V roce 1960 jsem se ale seznámil s želivským opatem Vítem Tajovským, který mě po určitém váhání nejen přijal mezi duchovní syny, ale také mi udělil nižší kněžské svěcení. Tehdy to bylo podle tzv. mexických fakult možné. V roce 1968 jsem šel studovat do semináře v Litoměřicích. Po mnoha peripetiích mě nakonec vysvětlil biskup Tomášek, bylo to v prosinci 1971.

V duchovní správě jste ale tehdy směl pobýt jen krátce.

Hradecký kapitulní vikář doktor Jonáš mi obstaral státní souhlas s tím, že budu kaplanem. Pustili mě do Hradce Králové na čtyři měsíce. StB na mě vyvíjela tlak, ale duchovní oporou mi byl bývalý profesor hradeckého semináře doktor Josef Hájek. Jednou mě vzal pod Bílou věž v Hradci, kde je latinský nápis: „Bůh se postará, ale o toho, kdo bdí.“ Podíval se na mě a řekl: „Správný překlad zní: Bůh se postará, ale nesmí se nám třást kolena.“

Netřásla se?

Přede dveřmi se mi jednou objevila mrtvá krysa, někdo mě chtěl vystrašit. Jindy byla najednou na naší zahradě zmije. Nebylo to snadné, ale od práce jsem se nenechal odradit.

Když jste o státní souhlas přišel, přesídlil jste do Prahy.

A na metru jsem zůstal až do roku 1989. V září 1989, když už bylo jasné, že komunistický režim končí, Ota Mádr vydal obecný příkaz: Připravme se na práci ve svobodné společnosti. Říkal jsem biskupu Tomáškovi, že jsem se vždycky zajímal o rozhlas, že by bylo dobré, začít tam dělat náboženské programy – až to bude možné. Schválil mi to a vybídl mě, abych na tom pracoval. Vypracoval jsem tedy návrh na vysílání, kde byl přenos bohoslužeb, zpravodajství, diskusní pořad s posluchači, slovo na neděli, otázky a odpovědi, trochu katechismu ve srozumitelném podání. Po listopadu 1989 začalo i v rozhlase působit Občanské fórum a mělo přidělenou hodinu vysílání. Šel jsem za nimi a nabídl spolupráci, že mohu dodávat zprávy o dění v církvi. Tam jsme dostali první prostor. Brzy jsem zašel za ředitelem rozhlasu a přinesl mu dopis podepsaný kardinálem Tomáškem a svůj návrh vysílání. „Ještě mi žádný kardinál nepsal,“ řekl a my mohli začít vysílat. 1. ledna 1990 jsme u toho byli s Jiřím Zajícem dva. Byli jsme nezkušení, ale šlo to.

Jaké to bylo?

Vysílali jsme živě každou sobotu, pětiminutové zprávy a večer tzv. Slovo na neděli. V únoru jsme vysílání rozšířili a začali přenášet bohoslužby – první přenos byl z katedrály sv. Václava v Olomouci, druhý z Klokot u Tábora. Navrhl jsem ekumenické střídání bohoslužeb: jednu polovinu katolíci, druhou polovinu evangelíci, husité a další. Vedl nás režisér Zdeněk Štěrba. Když jsem poprvé přečetl připravený text, nechal mě to asi pětkrát opakovat. Říkal mi: „Lidský hlas v sobě obsahuje skrytý materiál. Pozorný posluchač pozná, jak ses vyspal, jestli jsi dobře naložený, jestli věříš tomu, co říkáš, a jestli mu poskytuješ prostor k zamyšlení.“ To byly skvělé rady! V rozhlase jsem byl šťastný, byl to životní sen.

V rozhlase stále působíte, vaše kroky ale vedly dál.

Po roce práce jsem si vymínil, že budu vypomáhat v duchovní správě, abych neztratil kontakt s lidmi. Pak mi Miloslav Vlk, tehdy biskup českobudějovický, nabídl místo tiskového mluvčího na ČBK. Nejdřív jsme byli na arcibiskupství a potom jsme se stěhovali do semináře v Dejvicích. Měl jsem k dispozici telefon s faxem a rozmnožovací přístroj. Vyjednal jsem s Českou tiskovou kanceláří, že nám na svém profilu dají tři stránky denního zpravodajství. První stránka byl úvod, vysvětlení, co je to vůbec katolická církev a křesťanství. Druhá stránka byla úvaha, duchovní slovo, které jsem čerpal od sv. Ignáce. A třetí stránka byly zprávy. Tak jsme otevřeli základní průnik křesťanství do veřejného dění.

Jak novináři reagovali?

Většinou pozitivně – i když někteří, ještě vyškoleni předchozím režimem, měli různé provokativní otázky a vždycky našli na životě církve nějaký černý flek. Základní zásadou bylo přiznat pravdu, vysvětlovat. Důvěra byla navázána a mohu říci, že některá média nám šla celkem na ruku.

A pak jste šel ještě šéfovat Charitě… Jaký je váš současný pracovní program?

Pokud mi dovolilo zdraví, vypomáhal jsem v duchovní správě farnosti Nejsvětějšího srdce Páně na Vinohradech. V rozhlase mám už od roku 1991 nedělní duchovní slovo – dnes dopoledne, než jste přišel, jsme natočili dvě. Každý rok jsem měl až do letoška pět kurzů exercicií – na různých místech a pro různé komunity. A píšu články, i ty pro Katolický týdeník.

Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou