Bůh s námi pořád počítá
Vydání: 2018/47 Varhany budou šperkem katedrály, 20.11.2018, Autor: Jan Paulas
Má s námi Bůh nějaký plán? A pokud ano, jak to poznám? Jak poznám, kde mě Bůh chce mít? A co když se v životě rozhodnu jinak, než kam mě Bůh volal?
Cesta podle Boží vůle vzbuzuje duchovní útěchu, provázenou vnitřním pokojem a radostí. Snímek Tomáš Vocelka
„To jsou otázky, které si začne člověk klást, když vezme Boha ve svém životě trochu vážně. A když začne přemýšlet o smyslu a cíli svého života,“ říká P. Vojtěch Kodet v jedné přednášce o Boží vůli v rámci kurzů Beta (www.vojtechkodet.cz/videa), kde zdůrazňuje, že Boží vůle není žádný diktát ve smyslu: uděláš tohle, anebo nic! „Bůh je ten, který mě zve k životu, zve mě k tomu, abych byl plně člověkem, abych si neubližoval.“
Je zde ovšem jedna potíž. Někdy se za Boží vůlí mohou schovávat naše „zbožná“ přání, naše ambice či teologické konstrukce. Jindy se stává Boží vůle jakýmsi zaklínadlem, či dokonce ideologií, abychom se nemuseli namáhat s hledáním a rozlišováním. A jindy je zase skrupulózním chomoutem naší pokřivené představy o Bohu, kdy nás domnělá Boží vůle spíše stresuje a svazuje, než osvobozuje. Jenže Boží „myšlení“ je jiné než to naše, jeho „plány“ nemají parametry našich plánů, jeho velkorysost často naráží na naši malost.
A tak se teprve učíme Boha slyšet a rozumět mu. Kardinál Špidlík rád říkával, že Bůh mluví v ranním vánku. Mluví k nám jemně v událostech, které nás potkávají, skrze druhé lidi, skrze Písmo a skrze svědomí a vnuknutí. Potřebuje jen naši vnitřní otevřenost. „Ten vnitřní postoj je nejdůležitější,“ zdůrazňuje P. Kodet. „Jsem-li člověkem otevřeného srdce, který si nechá do života mluvit a touží naslouchat Bohu i druhým, mám velikou šanci, že budu v životě volit správně a zároveň také porostu v lásce, která je smyslem a cílem celého života.“
Bůh nás zkrátka zve na cestu, kde není místo pro úzkost z toho, jestli se dobře rozhodnu. Protože i když se spletu, nevypadnu z nějaké kolonky Božího plánu. Bůh se mnou pořád počítá. I následující texty ukazují, že nejde o jednoduchou věc, i když o ní bylo napsáno mnoho duchovní literatury. Nesmíme zapomínat, že se snažíme uchopit Tajemství. A to nelze spoutat poučkami a šablonami, návody na rychlé použití či „zbožnými“ recepty. Ke slovu zde totiž přichází i dar svobody. Bůh z nás chce mít svobodné bytosti, abychom se tvořivě rozvinuli, abychom své hřivny rozmnožili – a ne je ze strachu před chybami a přísným správcem zakopali. To má na mysli P. Marek Vácha ve svém textu, kde klade více otázek než odpovědí. Svůj pohled nabízejí i další oslovení respondenti ankety nebo opat trapistického kláštera v Novém Dvoře. Ten svým přirovnáním s GPS připomíná, že Boží vůle či povolání nejsou nic statického, ale stejně jako láska reagují tvůrčím způsobem i na chyby či selhání milovaného.
Boromejka Angelika Pintířová ve svém knižním rozhovoru Padá mi to z nebe přirovnala Boží vedení k turistickému výšlapu. „Je to, jako když šlapete do hor, nic pořádně nevidíte a některým cestám se musíte vyhnout, protože sledujete značku, po níž jste se rozhodla jít, a tak na jiné cesty musíte rezignovat. A teď vyšlapete do půlky kopce a docvakne vám, kudy ta cesta vede – najednou ji vidíte z jiné strany.“ Někdy zkrátka až zpětně čteme v našem životě Boží vedení či ochranu. V tom je naděje i pro všechny, kdo se momentálně ve svém životním výstupu ocitli v mlze a vidí jen na krok před sebe.
JAN PAULAS
Sdílet článek na:
