Vydání: 2016/30 Vzhůru do Krakova! I na kolech, 19.7.2016, Autor: Vít Hájek

To byste se možná divil. Dostala jsem počítač, takový ten stolní s připojením na internet. A celkem to zvládám. Hlavně se dívám na náboženské programy a s církví související věci, to je moc fajn. Krásným dárkem bylo sto růží a od papeže Františka blahopřání. To jsem doopravdy ani ve snu nečekala.
Narodila jsem se na Šumavě, ve Lhenicích u Netolic. Nádherný kraj, nádherné městečko s řadou barokních domků. Kdesi jsem se o sobě dočetla, že jsem byla vážně nemocná, protože mě hned po porodu pokřtili. Vůbec ne! U nás bylo prostě zvykem křtít hned po narození, od prvních hodin života svěřit vše do Boží péče. Faktem je, že u mě se to projevilo prakticky hned od mládí.
Náboženskou výchovou v rodině, pravidelné modlitby, poutě – to všechno jsem nebrala jako nějakou povinnost, všechno jsem už jako malá prožívala. Byla jsem k Pánu Bohu od mládí nějak vnitřně puzena. Vůbec to nedovedu vysvětlit. Ani si proto nevzpomínám, že bych jako mladá holka uvažovala o nějakém povolání nebo práci mimo přímou spolupráci s Bohem.
To bylo postupné. Předně – já jsem nikdy nepoznala tatínka, jenom z vypravování. Tehdy byla válka a on padl na frontě v Uhrách krátce po mém narození. Všechno tedy leželo na mamince. Byla to rozumná, rozšafná žena, všechno dokázala zařídit. Sama se musela starat o hospodářství, tak jsem jí pochopitelně pomáhala. Jako každá rodina jsme měli nějaká ta prasátka a hlavně velkou třešňovku, se kterou bylo v době zrání strašně moc práce. A protože byla doopravdy hodně veliká, tak jsme z její úrody také dlouho v roce žili.
Po měšťance jsem se přihlásila na učitelský ústav řádu školských sester v Českých Budějovicích, což byl řád, který byl od svých počátků zaměřen na vyučování a výchovu chudých dívek a později také na péči o nemocné. Vzhledem k tomu, že šlo o internátní školu v klášterním domě, poznala jsem ducha řeholního života, který mě víc a víc táhl. Souviselo s tím i to dětské vnitřní puzení. Všechno do sebe od počátku zapadalo.
Maminka mně v tom dala svobodu. Akorát chtěla, abych nic neuspěchala, vše si promyslela a alespoň dostudovala. Říkala, že bych se měla rozhodnout až v dospělosti, což jsem učinila a ještě asi dva roky učila na měšťance.
Ovšem i přes vnitřní puzení jsem pořád váhala, co bych měla v životě dělat – jestli se zasvětit Bohu, nebo jenom učit. Náš důstojný pán říkal, ať se nad tím ještě pořádně zamyslím. Modlívala jsem se proto před Nejsvětější svátostí a jednou na Velký pátek jsem náhle slyšela: „Ty, pojď a jen kvůli mně.“ Řekl to mužský, silný, hlas. Tak jsem si řekla: „Máš to, holka, rozhodnuté.“ A vypravila jsem se na tuto cestu. Koneckonců, stalo se to v den mých 21. narozenin, 25. března 1936, tedy podle tehdejších norem v den mé dospělosti. Maminka mně později vypravovala, že jednou ve snu slyšela tatínkův hlas, který jí říkal, ať všechno nechá na mně, protože tomu nejlépe rozumím.
On si vás Pán Bůh vždycky vede tou nejlepší cestou. Po složení slibů jsem ještě dodělala nástavbu na vysoké škole a s kompletním vzděláním mohla začít učit na církevních školách a v ústavech, kde byly sestřičky. Obecné předměty i náboženství. Chodívala jsem také na besedy s děvčaty, každou neděli v jiné vesnici, debatovalo se vždy po skupinkách. Zájem byl přitom nejenom o všeobecnou výchovu a možnost naučit se ošetřovat nemocné, ale i o náboženství a řeholi. Takhle se vlastně náš řád vždycky rozšiřoval. Měly jsme filiálky po celých Čechách.
Ono to nebylo zase takové, že lidi byli nutně proti katolíkům. Byla to jenom propaganda a my se snažily, abychom se jí nedaly odradit. Navíc naše služba byla všeobecně prospěšná, takže i proto jsme neměly žádné restrikce. Skutečné omezení přišlo až za druhé světové války, ale tou byly postižené nejenom řády. V našem případě šlo hlavně o zabrání našich objektů pro vojenské účely. Řešení jsme ovšem nalezly: bylo nám povoleno působit v nemocnicích a ostatní jsme praktikovaly v okrajových částech Prahy po soukromých bytech – což byla dobrá škola pro budoucnost. To jsme však samozřejmě netušily.
Ano. Školským kongregacím byla v celém tehdejším Československu odňata veškerá vzdělávací a výchovná činnost. Pro naši provincii to znamenalo uzavření gymnázia v Praze – v Korunní ulici, obchodní školy, obecné školy, později i zvláštní školy. Všechny budovy, které kongregace vlastnila, byly zestátněny. Zůstaly jen ústavy pro mentálně postižené v Budeničkách a ve Slatiňanech. Ale protože jsme nesměly nic vlastnit, majetek byl následně předán státu formou režimem vymyšleného termínu „darování“.
To k nám přijely autobusy a auta a sestry byly za doprovodu policie odvezeny do Krnova, do pustého, léta neobývaného kláštera minoritů. Vzpomínám si, že mnohé sestry při zabírání a transportu zpívaly Te Deum laudamus. Žili jsme pak pod tvrdým dohledem, bez prostředků, bez vlastní činnosti. Teprve později, když jsme se vracely z internace, nám povolili činnost v sociálních ústavech s mentálně postiženými, o které se nikdo nechtěl starat. Díky tomu jsme se vlastně dostaly opět ke svému poslání, i když ty ústavy byly zpočátku doslova ruiny. Sestry ale v těchto ústavech mohly pracovat jen do doby, než měly nárok na důchod. Potom musely odejít.
Provincie byla nucená najít místa, kde by se o staré a nemocné sestry starala. Začala dlouhá křížová cesta hledání vhodných objektů. Většina obcí však o takovýto přírůstek obyvatel – nepřátel socialistického zřízení – nestála. Nakonec jsme získaly dva polorozbořené, k obývání naprosto nevhodné zámečky v malých obcích Hoješín a Cetechovice. Ze svých skromných příjmů jsme je zakoupily, opravily a posléze zase musely „darovat“ státu. Ale to jsou dnes už všeobecně známé věci. Na rozdíl od podrobností...
Skrytý život řádů a kongregací. Ukrývaly jsme pronásledované kněze, hledaly cesty, jak pomoci těm, kdo byli v nebezpečí a ocitli se bez prostředků. Já jsem například rozepisovala na stroji samizdaty nebo nové liturgické texty a breviáře. To bylo po druhém vatikánském koncilu, jehož podrobnosti se však do Československa dostávaly až s dlouhým zpožděním. Závěry koncilu nebyly zkrátka nikde k mání. Jinak součástí likvidace naší řehole bylo i nařízení, že sestry musejí odejít z nemocnic a že se nesmí přijímat žádný dorost.
Vytvořila se malá řeholní buňka, obvykle v nějakém domečku, který jsme sehnaly na okraji města bez přímých sousedů, kde sestry žily svůj zasvěcený život a kde probíhala řádná formace. Hodně nám tehdy pomohl také pan Bláha, který pracoval v Arcibiskupském paláci na vrátnici. Protože vrátnicí projde mnoho lidí, měl tipy, na koho se obrátit. Přes něj jsme sehnali například kontakt na osobu, která nám poskytla domek v Kunraticích. Postupně se hlásila na byt děvčata, která našla ve vzdáleném okolí vhodnou krycí civilní práci. Po příchodu z práce probíhala společná modlitba, formace, mše svatá. Byla zde tzv. „teta“, starší sestra, již důchodkyně, která se starala o praktické věci, obstarávala domácnost. V domku býval i „strýček“ – kněz důchodce bez státního souhlasu, většinou předtím i několikrát vězněný. Takto se utvářely malé komunity. S mládeží jsme pracovaly tajně – scházely jsme se po soukromých bytech, kde se vyučovalo, a chodily jsme všude v civilu.
Jednou si mě pozval nějaký krajský tajemník – prý se mu doneslo, že něco tajného provádím. Říkal mi, že je fajn, když učíme děvčata ošetřovat staré lidi, ale ať je někam schováme a nikde tuhle činnost neukazujeme veřejně. Tak jsem objela všechny řádové představené s tím, co mi bylo řečeno. Co se výuky týče, se žádným farářem jsem se neradila – čím méně lidí mimo kongregaci o všem vědělo, tím to bylo bezpečnější. Zkrátka dělala jsem věci podle našich možností. A mladé dívky to táhlo, takže nakonec z nich byly další školské sestry. Činnost nám takhle procházela, i když oficiálně bylo všechno zakázané a nesměly jsme vůbec nic. Pán Bůh se ale jako obvykle o vše postaral. To byl skutečný zázrak.
Samozřejmě jsme byly nadšené, že se můžeme vrátit veřejně ke své činnosti. Ale stejně jsme po celou dobu věřily, že to nakonec dobře dopadne. Navíc jsme byly posilněny a upevněny zkušenostmi z minulosti.
Takhle já neuvažuji. Každá doba, každý režim má totiž něco hezkého. Když hledáte s čistým a upřímným srdcem, vždycky a všude naleznete krásu a dobro. I když to kolikrát není zadarmo. Ale tím se člověk zase dál učí, dál se upevňuje, a tudíž obohacuje – sebe i druhé. Nakonec od toho zde také jsme.
Nevím, co bych si měla přát. Vždyť jsem dostala všechno, co jsem chtěla. A dnes nádavkem ještě stále fungující rozum. Ale že bych ještě všude možně lítala, to už ne. Někdy si zajdu na zahradu s chodítkem, něco si přečtu a je fajn, že jsem pořád mezi lidmi. Do sebe se tedy rozhodně neuzavírám. A mám daleko více času povídat si s Pánem Bohem. Jemu všechno ostatní svěřuji. Hlavně ho prosím, aby se všechny duše dostaly do nebe.