Bůh lidem nezůstává nic dlužný
Vydání: 2017/14 V nemocnici má být kaplan, 4.4.2017, Autor: Václav Štaud
Církev nás učí, že kříž našeho Spasitele není znamením hanby, ale výrazem slávy. Jak samotného Krista, tak i všech, kdo ho následují. Kříž je ochranou pro ty, kdo se k němu utíkají, ale také znamením křesťanské náročnosti i pokoje. Snad to připomene několik následujících vzpomínek.
Plastika ukřižovaného Ježíše od vídeňského řezbáře Josefa Leimera v centru hlavního oltáře brněnské katedrály. Snímek Jiří Brauner
Po rodičích zůstal starý zarámovaný barvotisk, ke kterému měli silný citový vztah. Na něm vyčnívá z rozbouřených vod jako jediné pevné místo kamenný kříž, k němuž se vztahují ruce zbědovaných trosečníků. Na první pohled pouťový kýč, který nezaslouží větší pozornosti. Ovšem kdyby k němu nebyla rukou dopsána slova: „Zachraň nás, bez tebe zahyneme!“ a datace „léto 1942“. To znamená období heydrichiády, chvíle před 75 lety, kdy hrůza Čechům stahovala hrdla. Vždyť každý den museli naslouchat novým a novým jménům popravených. Když to pominulo, ne náhodou vztyčili lidé na pusté lidické pláni prostý dřevěný kříž – symbol nejen nevinného utrpení samotného Boha, ale i konečného vítězství lásky a dobra nad zlem.
Kristus nad biskupským trůnem
Působivá plastika ukřižovaného Ježíše v centru hlavního oltáře katedrály v Brně je už více než sto let pobídkou k meditacím a prohlubování osobního vztahu k trpícímu Spasiteli. Věřící diecéze tu po dlouhá desetiletí prosili Pána, aby ukončil ponížení své církve, aby Brno opět dostalo pastýře.
Jedním z trvalých podnětů byl i pohled na novogotický biskupský trůn. Vznikl na konci 19. století podle stejného architektonického návrhu jako oltář, s nímž tvoří jeden celek. Kristus a pod ním místo vyhrazené nástupci jeho apoštolů. Totalitní zvůle však způsobila, že téměř čtyři desetiletí, s výjimkou necelých čtyř let mezi návratem biskupa Karla Skoupého z internace a jeho smrtí, jsme viděli to zlaté křeslo odsunuté u zadní stěny presbytáře. Jako něco nepotřebného, úplně zbytečného. Byl to trvalý osten, němá výčitka. „Pane, že to tak nenecháš?“ ptali jsme se v duchu. Až v roce 1990 došly všechny modlitby svého naplnění. Diecéze dostala biskupa a jeho katedra se vrátila pod kříž. Na místo, které jí ve středu kněžiště patří.
Kříž posměch nezaslouží!
Generální vikář brněnské diecéze Mons. Jiří Mikulášek rád vypráví tento příběh: „Tak jako většinu středoškoláků, tak ani mě neminula povinná bramborová brigáda. Jeli jsme do jedné z opuštěných vesnic na Šumavě a naším průvodcem byl profesor dějepisu a politické ekonomie. Byl to ateista a patrně i komunista, alespoň měl takovou pověst. Tehdy se nám ale ukázal jako moudrý a spravedlivý člověk. Když jsme jednou mezi prací chvíli odpočívali, jeden ze spolužáků někde vyhrabal starý litinový kříž. Byl hodně poškozený, zlomený, a ten chlapec s ním začal mávat a dělat různé kejkle. Když to profesor uviděl, okamžitě zasáhl a zesměšňování kříže zakázal. A hned nám vysvětlil proč. Řekl: ,Já jsem byl za první světové války jako hodně mladý muž na frontě. Viděl jsem tam umírat mnoho lidí, většinou při tom strašlivě trpěli. A já jsem si všiml, co to s těmi lidmi udělalo, jak jim pomohlo, když mezi ně přišel farář a ukázal jim kříž. Rázem se stali klidnějšími, dokázali snáze vydržet bolest a pokud umírali, tak vyrovnaněji,‘“ vzpomíná generální vikář.
„Když jsem později zpovzdálí sledoval jeho život, stále jsem slýchal, že pan profesor zůstává i přes naléhání své katolické rodiny ateistou. Až téměř jako devadesátiletý se najednou rozhodl: ,Smrt se blíží a je to hrozná věc, bez Boha si s ní neporadím.‘ Pozval proto kněze, přijal svátosti a po čase zemřel vyrovnaný jako vojáci, na které kdysi vzpomínal. Pro mě to byl další důkaz, že Bůh lidem nezůstává nic dlužný. A že tajemství kříže se projevuje i tam, kde bychom to nikdy nečekali,“ zdůrazňuje Mons. Mikulášek.
VÁCLAV ŠTAUD
