Jako kněz jste prožil celý život ve službě Bohu, i když různá období života vám nedovolila vykonávat ji veřejně. Kdy jste se pro kněžství rozhodl?
Pocházím z „rudého“ Kladenska, tehdy hodně komunistické oblasti, kde tatínek, v té době sociální demokrat, pracoval jako hutník. Nositelkou víry v naší rodině byla maminka a ta mne i otce nasměrovala k Bohu. V Buštěhradě, kde jsme žili, jsem již jako malý kluk ministroval a doma si tajně hrál na kněze. Tehdy se mne náš pan farář zeptal, jestli bych se jím jednou nechtěl stát. V roce 1926 jsem začal studovat na arcibiskupském gymnáziu v Praze, což bylo spojeno s bydlením v konviktu. Jako profesory a vychovatele jsme měli jezuity, kteří nám dali nejen kvalitní výuku, ale i dobrou přípravu pro život. Po maturitě v roce 1934 jsem se přihlásil do pražského semináře.

V Praze jste však dlouho nestudoval. Jak to bylo s Vaším dalším studiem?
Po měsíci studia mi byla nabídnuta možnost studovat v Římě. Tehdy jsme odešli do Říma studovat dva - budoucí pater Josef Gabriel a já. Přípravu na kněžství jsme prožívali v semináři v Nepomucenu spolu s ostatními bohoslovci z Československa. Z té doby se pamatuji na setkání s papežem. Na to nás pozval arcibiskup Kašpar, který u něho měl audienci. Po osobním setkání s ním pak přišel Pius XI. k nám, bohoslovcům, a podával nám ruku. Já jsem Svatému otci tehdy potřásl rukou a pak jsem se dozvěděl, že jsem mu ji měl políbit. Studia zde trvala šest let a domů se tehdy nejezdilo ani na prázdniny. Ty jsme trávili s ostatními studenty v prázdninovém domě u Livorna, kde to bylo velmi krásné, dokonce i s koupáním v moři.

Kdy jste byl vysvěcen na kněze?
Kněžské svěcení jsem přijal už v roce 1939, tedy rok před dokončením studia. Tehdy jsem měl v Římě primici, ale po návratu domů v roce 1940 jsem ji sloužil také v Buštěhradě a bylo to slavné. Zúčastnil se jí i lidický farář P. Josef Štemberka, později v Lidicích zastřelený nacisty, který mě ve škole učil náboženství.

Kde jste začal po svém návratu z Říma působit?
Moje první kaplanské místo bylo v Příbrami. To už byl protektorát, ale zpočátku ještě nebylo církvi moc bráněno. Tehdy musely všechny veřejně zaměstnané osoby doložit křestními listy svůj nežidovský původ, a to bylo časově velmi náročné. Tuto povinnost si však vzal na sebe pan děkan a já mohl plnit všechny kněžské povinnosti – a těch bylo hodně. Křtil jsem, pohřbíval, učil náboženství a věnoval se mládeži a nemocným.

Zůstal jste až do konce války v Příbrami?
Po nějakém čase přišel z Prahy dekret, že jsem jmenován kaplanem u Božského Srdce Páně na Vinohradech, a tehdy jsem se  přestěhoval do Prahy. Tam byl mým předchůdcem mladý kaplan P. Jaroslav Zámečník, nadaný, velice schopný člověk, se kterým se počítalo, že bude po válce profesorem na teologické fakultě. Protože byl sportovní typ a velmi hezký, zamilovala se do něho jedna Němka. Chodila za ním do kostela a přicházela vždy jako poslední ke svatému přijímání. On však na její „upozorňování“ nedbal a jednou, když se opozdila a on již odešel k oltáři a svaté přijímání jí nepodal, udala ho, že diskriminuje Němce. Dostal se za to do koncentračního tábora, kde brzy zemřel jako oběť pokusů na lidech. Na Vinohradech jsem kaplanoval čtyři roky. Zažil jsem tu bombardování Prahy a dělali jsme zde sbírku pro postižené. V květnu roku 1945 jsme pak stavěli barikády – byla to doba velkého napětí a nadějí.

Konec války vás tedy zastihl v Praze. Co se dělo dál?
Po válce se vrátil tehdejší rektor semináře mons. Josef Beran z Dachau. Když se jednalo o obsazení arcibiskupského stolce, Svatý otec předložil vládě tři kandidáty. Byli to P. Jan Urban, mons. Josef Beran, a opat Bohuslav Jarolímek. Tehdy se naše vláda rozhodla pro Josefa Berana, kterého znali z koncentračního tábora i komunisté ve vládě. Vatikán tuto volbu přijal. Arcibiskup Beran mne pak povolal do funkce vicerektora semináře. V té době zde byl spirituálem P. Lebeda a druhým vicerektorem byl P. Karel Kubr, zkušený, ale zároveň velice skromný člověk, který na mne přesouval mnohá rozhodnutí. Zde a také v pastoraci u sv. Vojtěcha jsem působil dva a půl roku.

Po roce 1948 začalo pronásledování a internace kněží. Jak to bylo s vámi?
Také já jsem byl upozorněn, že jsem sledován a bylo mi doporučeno, abych se někam „uklidil“. V první chvíli jsem zakusil strach a odjel jsem na Moravu, ale brzy jsem se vrátil. Ještě v roce 1950 jsme s P. Lebedou dělali prázdninovou „lesní brigádu“ pro bohoslovce a ministranty, která byla i s duchovním programem a konala se na úpatí Křemešníku. Tam si pro mne v červenci 1950 přijela StB a zatkli mne. Odvezli mě do Želivi, kde byli od dubna internováni řeholníci, ti „nebezpečnější“. Diecézní kněží, a bylo nás 100 až 150, se s nimi nesměli stýkat – a oni nám mohli jen prát a vařit. Neměli jsme žádné kontakty se světem a lidmi, pouze nás vozili na práci.

Jak dlouho vás tam drželi? Nebyl jste přece ještě souzen.
Strávil jsem zde půl roku, pak mě převezli do Ostravy do vazby, kde jsem byl vyšetřován a souzen. Za vinu mi dávali, že jsem neudal jednoho bohoslovce, který zamýšlel útěk do ciziny, že jsem četl pastýřské listy v kostele a zprostředkovával dopisy vězněným. Dostal jsem za to 18 let, snad i proto, že jsem byl vicerektorem, což si vysvětlovali tak, že jsem jakoby více než rektor, a proto i více nebezpečný.

Jak jste tuto křivdu tehdy prožíval? Neměl jste strach a nezatvrdil jste se?
Udělal jsem zkušenost, že Bůh dává milost síly a důvěry až tehdy, když to těžké přijde, ne dopředu. I strach jsem poznal, ale ještě předtím – vždyť jsem se tehdy „uklidil“ na Moravu. Potom v kriminále jsem už mohl jen poděkovat Bohu, že pro něho smím také trpět.

Kde jste si trest odpykával a jaké jsou vaše vzpomínky na pobyt ve vězení?
Po rozsudku jsem se dostal na Mírov. Zpočátku jsem byl na cele s deseti politickými vězni, a jedním odsouzeným za vraždu, který zde byl nasazený, aby nás hlídal. Měl jsem tam tehdy v rezervoáru na vodu ukrytou malou lahvičku s vínem a tajně jsem sloužil mši svatou. Byl jsem udán, následoval „filcunk“, bylo mi vše zabaveno a já dostal 14 dní korekce. Na samotce mi běhaly myši, byla tam zima a měl jsem půst. V noci přicházeli bachaři a nutili mně dělat dřepy, ale to se člověk alespoň zahřál.

Mluvíte o tom s takovou lehkostí, jako by vás tento těžký čas spíše jen posiloval ve víře. Také vám ta doba něco vzala?
Jistě, v těch chvílích na samotce bylo těžko, samota je horší než práce, člověk se musí vyrovnávat s pocity hněvu a malomyslnosti, ale s Boží pomocí to jde překonat.

Byl jste ve vězeních jako kněz sám? Mohl jste tam také na spoluvězně působit?
Po roce vězení jsem se dostal i mezi jiné kněze a to bylo velké povzbuzení. Na Mírově nás bylo asi 200 kněží. Skrze nás se také s Bohem poprvé setkali mnozí vězni, někteří byli i pokřtěni.

Jaká byla situace ve vězeních?
V době než zemřel Stalin a Gottwald, byly podmínky ve vězeních horší, zejména hrubé zacházení a hlad. Po jejich smrti se to zlepšilo. Také bachaři byli horší, i slušnější – někteří dělali naschvály, jiní třeba i pomáhali.
Ve vězeních se pracovalo, v každé věznici byla jiná práce. Pracoval jsem také v krejčovské dílně, kde desítky z nás šili vložky do kabátů. Tam jsem se jednou u šicího stroje zhroutil a strávil potom tři týdny ve vězeňské nemocnici. Od té doby mi zůstaly potíže s páteří. Také jsme drali peří, loupali cibuli a podobné práce. V Jáchymově jsem pracoval ve mlýně rudy. Bez ochranných prostředků, holýma rukama jsme brali uranovou rudu a dávali do drtiče. Z Jáchymovska jsem se dostal do Leopoldova a pak jsem byl ve Valdicích, až do roku 1960, kdy přišla amnestie. S tou jsem já ani nepočítal, těsně předtím jsem se nechal ostříhat dohola. Odseděl jsem tedy „jenom“ 10 let.

Co jste dělal po propuštění, výhled na kněžskou službu jste jistě neměl?
Samozřejmě že ne. Bydlel jsem nejprve u rodičů, ale bylo mi jasné, že zde budu více „na očích“, a tak jsem hledal byt a práci v Praze. Setkal jsem se s P. Antonínem Jíšou, se kterým jsem sloužil na Vinohradech, a ten mi byt sehnal. Práci jsem zkoušel najít nejprve sám – ale když zjistili, že jsem kněz, nechtěli mne ani za metaře. Známí mi pak sehnali práci v gumárně Mitas, kde jsem pracoval devět let.

V té době jste docházel do křesťanských rodin a sloužil manželům a dětem. Nebál jste se dalších postihů?
Zpočátku jsem zjišťoval, zda mne bezpečnost sleduje, a byl jsem opatrný. I do práce se na mne „tajní“ chodili dotazovat. V té době jsem ještě také splácel kriminál – měl jsem dluh za „ubytovací služby“ tohoto zařízení, protože při broušení skla ve Valdicích jsem nedokázal splnit požadovaný limit.

V roce 1968, v době Pražského jara, vyplouvaly na povrch zločiny komunistické vlády. Požádal jste tehdy o rehabilitaci?
O rehabilitaci jsem požádal a uskutečnila se, když jsem byl ustanoven kaplanem ve farnosti sv. Antonína. V té době jsem byl pod záštitou P. Jana Fialy, který, ač nemocný, mne svou osobou kryl, takže i když mě sledovali, mohl jsem učit v kostele náboženství pro děti a tajně na faře vést schůzky se studenty. V roce 1983 mě opět zbavili souhlasu, ale po půl roce jsem byl ustanoven administrátorem ve Chválenicích u Plzně, kde jsem údajně nemohl „nic zkazit“. Tamní církevní tajemník mne tehdy přivítal takto: „Dáváme vám ještě poslední šanci, jste již v důchodovém věku a čekáme, že nebudete dělat žádnou ilegální činnost, jako jste dělal v Praze.“ Kdosi tam také o mně rozšířil, že jsem „kriminálník“. Člověku, který se mě na to tehdy ptal, jsem řekl: „Máte pravdu, jsem. A dokonce jsem seděl ve stejné věznici s prezidentem Husákem.“

Vy jste v těžkých zkouškách obstál, dnes však někteří mladí kněží, ač nezakoušejí pronásledování, z kněžské služby odcházejí. Proč myslíte, že je pro ně dnes tak těžké vytrvat?
Není jich zase tolik, ale je chybou, že jsou často izolovaní. Kněží, když nedrží spolu, nemají-li společenství, ve kterém by se povzbuzovali, a nevedou-li dostatečný duchovní život, podlehnou snadno pokušení a tlaku světa. Společenství dává sílu vytrvat, pomáhá v těžkostech. Já třeba mám Dílo Mariino (Hnutí fokoláre) a často se setkáváme, což je velmi důležité nejen pro kněze, ale i pro rodiny a pro každý stav.

Myslíte, že rodiny mají dnes dostatečný zájem mít společenství?
Velká část rodin je dnes rozvrácená, to je i rozvrácený národ, a to je i bolest církve. Religiozity ubývá, lidí praktikujících křesťanství u nás i v celé Evropě je čím dál méně. Jakékoliv křesťanské společenství, je–li opravdu duchovní, dává člověku sílu vytrvat a neklesat. Měli by si to uvědomovat všechny rodiny, a společenství si vyhledat. Všechna ta nová hnutí v církvi, ať jsou to charismatici, fokolaríni nebo všechna ostatní, jsou obnovou a záchranou církve a my za ně můžeme Bohu jen moc děkovat!

Sekce: Rozhovory, Články