Vydání: 2007/5 Rozkrájet se pro druhé?, 29.1.2007

Příloha: Perspektivy

Křesťanství má velkou šanci prožít určitou renesanci v zemi svého původu, a to především díky ruským přistěhovalcům. V devadesátých letech jich do Izraele přišlo kolem jednoho milionu. Mezi nimi bylo kolem tří set tisíc Rusů, kteří sice mají židovské předky, ale mojžíšské náboženství nevyznávají. Většina z nich byla vychována v ateistickém Sovětském svazu, a z toho důvodu také necítí příslušnost k nějakému konkrétnímu náboženskému směru. Bližší než Mojžíš je jim ale Ježíš. A právě tato skupina ruských imigrantů je čerstvou nadějí pro novou kapitolu křesťanství v Izraeli.

Zájem ruských přistěhovalců se obrací ke katolické církvi
Tito lidé mají samozřejmě blíže k pravoslaví, avšak pravoslavná církev je vnitřně příliš diferencovaná, než aby mohla účinně pečovat o tyto přistěhovalce. Pravoslavný patriarchát v Jeruzalémě je ovládán řeckými duchovními, kteří nemají speciální zájem vytvářet nějakou zvláštní pastorační strategii týkající se křesťanů z Ruska. Na druhou stranu duchovní, kteří patří k moskevskému patriarchátu, mohou sloužit liturgii v slovanském jazyce pouze pro zahraniční poutníky.
To je také důvod, proč se zájem ruských imigrantů obrací ke katolické církvi v Palestině.

Začátky nebyly snadné
Před čtyřmi lety přicestoval do Izraele na základě prosby představeného latinského patriarchátu v Jeruzalémě arcibiskupa Michela Sabbaha, který předtím po celém světě hledal katolické duchovní s dobrou znalostí ruštiny, polský kněz Sławomir Abramowski z varšavské arcidiecéze. Jeruzalémský patriarcha jej pověřil, aby se speciálně staral o ruské přistěhovalce. Začátky nebyly snadné, své věřící mohl spočítat tak na prstech jedné ruky. „Neřekl bych, že situace se od té doby nějak radikálně změnila, ale své věřící už mohu počítat v desítkách,“ komentuje sám své působení ve Svaté zemi. Stále se však musí potýkat se spoustou těžkostí.
S izraelskými úřady zatím žádné větší problémy neměl. K tomu, aby člověk získal občanství v této zemi, není nutná – jak by se asi leckdo mohl domnívat – příslušnost k mojžíšskému náboženství, nýbrž rasový původ. Ideou, na jejímž základě vznikl izraelský stát, bylo poskytnout útočiště všem, kteří unikli masovému vraždění (holokaustu) za druhé světové války. Izraelské zákonodárství tedy přijalo v podstatě podobný princip jako hitlerovské Německo. Židem je člověk, který má mezi příbuznými do třetího kolena židovské předky. Stejně jako pro nacisty neměla význam náboženská příslušnost, nýbrž rasový původ, podobně ani Izrael neklade podmínky, co se týče konfesijní příslušnosti. Je sice pravda, že pokud přistěhovalci nejsou mojžíšského náboženství, tak jsou vyzýváni, aby absolvovali takzvaný kurz gijur (tj. konverze), kde jsou připravováni k přijetí židovské víry, ale nikdo je k tomu nenutí.

Mnoho mladých dalo svůj hlas bývalému papeži
Pohled na křesťanství, zejména pak na katolicismus, je dnes v Izraeli přívětivější, než tomu bylo kdysi, poněvadž díky Druhému vatikánskému koncilu a papeži Janu Pavlu II. se vztahy mezi dvěma velkými náboženskými tradicemi v mnohém zlepšily. Pater S. Abramowski tak trochu pobaveně připomíná, že před několika lety na otázku „kdo je pro tebe největší morální autoritou?“ velká část izraelské mládeže uvedla právě jméno papeže Jana Pavla II.
„To ale ještě vůbec neznamená, že by situace byla úplně ideální,“ říká polský kněz. I když formálně může katolický duchovní, pokud prokáže svůj židovský původ, bez problémů získat izraelské občanství, ve skutečnosti mu bývá odepíráno, neboť na izraelském ministerstvu vnitra mají rozhodující slovo zástupci ortodoxních Židů. „Stejně tak nemohu v žádných židovských novinách otisknout oznámení o termínech konání katolických bohoslužeb a jiných aktivit, protože žádný šéfredaktor ze strachu před odvetou náboženských extremistů takové oznámení nepřijme,“ doplňuje pater S. Abramowski.

Příležitost prožívat vztah k Bohu jako sám Ježíš...
Každý duchovní si musí dávat velký pozor, aby se nedostal do konfliktu s paragrafy zákona, které regulují misijní činnost v této zemi. Tento zákon zakazuje proselytismus – obracení někoho na jiné náboženství slibováním materiálních výhod, stejně jako jakoukoliv náboženskou agitaci mezi osobami nezletilými.
Pro polského duchovního, který se snaží působit i tam, kde se normálně hovoří hebrejsky, je velkým problémem také liturgický jazyk. Chybí některé základní termíny. Pokud se určitá slova z katolické terminologie doslovně přeloží do současné hebrejštiny, pak mají silně pejorativní význam. Když už tedy je někdo křesťanem v Palestině, pak má mimořádnou příležitost prožívat svůj vztah k Bohu obdobně jako samotný Ježíš. Především ale slavením těch svátků, které hrály významnou roli také v životě Mistra z Nazaretu. „Například oslava svátku Sukot (Svátek stánků) byla pro nás dobrou příležitostí k setkáním s lidmi z židovského prostředí,“ vysvětluje polský kněz.

Počet křesťanů v Palestině se radikálně snižuje
I když se ruský přistěhovalec – který se stal křesťanem, nebo alespoň sympatizantem – v Izraeli většinou nesetká s nějakými většími administrativními těžkostmi při praktikování své víry, přesto může jeho horlivost paradoxně narazit na hradbu nedůvěry ze strany místních, tj. arabských katolických křesťanů. „Arab-křesťan má blíže k Arabovi-muslimovi než ke křesťanovi židovského původu,“ vysvětluje P. Ryszard Montusiewicz, který v Izraeli strávil jedenáct let. „Bohužel etnický původ a krevní pouta jsou mnohem pevnější než bratrství plynoucí z přijetí křtu,“ dodává. Změnu situace k lepšímu by mohlo přinést jmenování pomocného biskupa jeruzalémského patriarchátu Mons. Kuola. Stejně jako arcibiskup Michel Sabbah má palestinský původ, ale velmi dobře ovládá hebrejštinu a je otevřený vůči katolické církvi hebrejského jazyka.
Křesťanské společenství v Palestině tedy nutně potřebuje čerstvý impulz pro svůj rozvoj. Během posledních několika let totiž velice stoupla emigrace arabských křesťanů z Palestiny. Počet křesťanů se radikálně snižuje. Složitá situace je hlavně v Betlémě. Už několik let je toto město ohrazeno osmimetrovou zdí. A život v těžko přístupném městě je stále složitější. Především je zde problém s prací. Panuje tady téměř devadesátiprocentní nezaměstnanost. Sehnat stálou práci v Jeruzalémě není možné, poněvadž získání propustky je pokaždé téměř jako sázka do loterie. Každou chvíli ji izraelské úřady mohou komukoliv odebrat. Kvůli podobným opatřením se život v Betlémě stává nesnesitelný.

„Nejsou mezi vámi žádní mučedníci...“
Podle polského františkána otce Lucjana Lubeckého, ředitele poutního domu v Betlémě, může existence ochranné zdi způsobit, že křesťané zmizí z Betléma úplně. Ještě před intifádou, to znamená před rokem 2000, tvořili křesťané pětasedmdesát procent populace více než třicetitisícového města. Dnes je jich pouhých pětadvacet procent. Tuto změnu poměrů ovlivnila na jedné straně emigrace místních obyvatel – během posledních šesti let odešla z města více jak tisícovka křesťanů – na druhé straně pak zakládání nových táborů pro muslimské uprchlíky. O změně proporcí týkajících se místní náboženské situace svědčí i dobře slyšitelný fakt, kdy jsou na místní minarety připevňovány stále hlasitější reproduktory, z nichž se nad městem rozléhá hlas muezína vyzývajícího zbožné muslimy k modlitbě.
Polský františkánský kněz také smutně konstatuje, že betlémští křesťané v posledních letech zaznamenávají propad i na žebříčku společenské prestiže. Kdysi tvořili intelektuální a obchodní elitu města. Dnes je v jejich rukou pouze několik významnějších hotelů a obchodů. Vznik samostatného palestinského státu, který by jistě mohl přinést řešení řady problémů, také nenaplňuje arabské křesťany příliš velkým optimismem, protože už dnes jsou odsouváni na okraj politického života. Důvodem je jejich odmítání ozbrojeného boje. „Nejsou mezi vámi žádní mučedníci,“ takovou výtku nejčastěji slyší palestinští křesťané nejenom v Betlémě, ale i na jiných místech palestinské autonomie.

Důležitý úkol pro celou církev!
Právě zajištění přítomnosti křesťanů v Palestině se v současnosti stalo pastorační prioritou místních františkánů. Proto také může poutníky, kteří dnes přijíždějí do Svaté země, mírně šokovat, když se dozví, že místní duchovní správce se snaží pro své farníky zajistit slušné bydlení a zaměstnání, a to všechno hlavně kvůli tomu, aby zde tito lidé zůstali. V současné době františkánská kustodie ve Svaté zemi buduje sídliště nedaleko Jeruzaléma. Byty budou rozděleny mezi křesťanské rodiny, které tady budou moci slušně existovat za nepříliš vysoké nájemné.
Otec Lubecki zdůrazňuje, že starost o osud křesťanství ve Svaté zemi by měla být důležitým úkolem pro celou církev. A tím nejlepším způsobem, jak lze pomoci místním křesťanům, jsou právě návštěvy poutníků. Finanční prostředky utržené v obchodech, restauracích a hotelech jsou sice důležitou finanční podporou, nicméně mnohem důležitější je pro ně podpora duchovní. Každá skupina poutníků navštěvujících Svatou zemi je tak důkazem toho, že osud vyznavačů Mistra z Nazaretu v jeho rodné vlasti není lhostejný křesťanům nikde ve světě.
Jerzy Limanówka
Autor (nar. 1964) je knězem řádu pallotinů. V současné době pracuje v Misijním sekretariátu svého řádu ve Varšavě. Spolupracuje s katolickou tiskovou agenturou KAI. V České republice působí polští pallotini například ve Staré Boleslavi.