Budou první posledními? Příklady z dějin
Vydání: 2006/14 Za dobrotu na žebrotu, 4.4.2006, Autor: Jaroslav Šebek
Také v dějinách se dají najít mnohé příklady biblického paradoxu o pádu a vzrůstu. Asi nejhojnější z nich je možné vystopovat při jakékoli změně politického systému, zejména pak v době nesvobody a diktatur.
Osudy lidí sloužících takovým režimům v naději na zajištěnou budoucnost přesvědčivě dokumentují krátkozrakost odhodlání vydat se za vidinou úspěchu, jíž se obětuje vše, bez ohledu na druhé. Je také pravda, že tento rys lidské povahy uměly totalitní strany v minulosti velmi dobře využít. Svým stoupencům dokázaly totiž nabídnout rychlou kariéru a vzestup na mocenské výsluní (nyní se takovou vábničkou staly peníze, výkon a snadnost možnosti stát se obdivovanou „superstar“). Ti však často zase rychle padali z výšin až do suterénu. Do jisté míry zde můžeme najít spojitosti s náboženstvími, protože diktátorské režimy si také vytvářely své galerie svatých a zavržených (na rozdíl od křesťanství je však pružně měnily podle potřeby). Němými svědky těchto přemetů se také v našich končinách stávaly a stávají všelijaké sochy a pomníky, jejichž existence byla odhadována na věčné časy, a pak jsme se nestačili divit, „jak nám to rychle uteklo“.
Vedle toho však často tyto doby krutě zamíchaly s osudy jednotlivců a celých rodin zažívajícími ponížení a ústrky a neoprávněný pocit „těch druhořadých, ne-li posledních“. Za všechny oběti lze třeba zmínit hrdiny protinacistického odboje, kteří vědomě nasadili svůj život pro vlast. Za jejich statečnost jim však nezřídka byly odměnou komunistické kriminály, zneuznání, vyretušování statečného zápasu z veřejného povědomí, a na některé čekala nakonec šibenice. I v éře, kdy se věrnost zásadám v kariéře nehodila, si však mnozí „odstrčení“ dokázali zachovat čest a morální integritu, a někteří se dočkali i satisfakce (typickým příkladem z nedávné doby je bezpochyby bývalý prezident Václav Havel). Pohyby na společenském žebříčku však nejsou vždy přímočaré a historie zároveň ukazuje, že některé kariéry přežijí jakýkoli režim.
Velikou skupinu, na níž se dá demonstrovat proměnlivost společenských pozic, tvoří i lidé působící ve vědě nebo v kultuře a z určitého hlediska i ve sportu. Obecně však lze říci, že zkušenost pádů a vzestupů zažili lidé, kteří dokázali jít proti dobovému proudu událostí a prolamovat zažité konvence. Netradiční řešení věcí nebo pohledy na okolní svět ovšem zřídkakdy najdou ocenění u současníků. Za nějaký čas po smrti jsou ale jejich zastánci vnímáni jako ikony na piedestalu. Takové zákruty kopírují i příběhy některých našich národních velikánů - spisovatelů Boženy Němcové, K. H. Máchy, J. K. Tyla, cestovatele Emila Holuba, vynálezce Prokopa Diviše, Josefa Ressela a jistě celé řady dalších.
PŘÍKLAD Z EVROPY
Podobné příklady však najdeme i jinde v Evropě. Stačí si třeba připomenout jednoho z „otců“ evropského sjednocení, francouzského premiéra a ministra zahraničí Roberta Schumana. Ten v době, kdy zastával vysoké vládní posty (počátek 50. let), nenašel pro své aktivity velké pochopení a jeho vize nadnárodní spolupráce troskotaly na partajních rozmíškách. Dokázal se však přesto odvážně postavit ustrašeným námitkám nacionalistů a velkých průmyslových koncernů i útokům komunistů, kteří v té době tvořili ve Francii významnou politickou sílu. Nakonec ho raději obětovala i vlastní strana, aby neztrácela momentální voličskou přízeň. V současnosti je pokládán za vzor křesťanského humanisty a poctivého politika. Víra v trvalé ideály se tak možná krátkodobě nevyplácí, ale z hlediska Boží věčnosti stojí za to na ně nezapomínat.Stopy po pádu či růstu je možné poměrně snadno nalézt
také při změně politického systému, i když někdy se to tak nějak
zamotá...
