Vydání: 2021/12 Mše i zvony za oběti viru, 16.3.2021, Autor: Jiří Macháně

Příloha: Doma 12

Papež František píše hluboké listy, které vedou k praktickým vyústěním. V Patris corde mluví o sv. Josefu jako o „muži nepovšimnutém“. A tak ho přirovnává ke všem, kteří jsou zdánlivě v „druhé linii“. Nebereme náhodou v naší společnosti podobně samozřejmě i své otcovství nebo obecněji mužství? Chtěl bych povzbudit všechny táty, že dobré otcovství je při výchově dětí neméně důležité jako mateřství. My muži nemáme být „ve druhé linii“, i když se nám to někdy může zdát nebo stát.
Josef byl něžným otcem. I proto, že znal Boha jako něžného Otce. My muži jsme někdy koncentrováni na výkon a vítězství. V mentalitě tohoto světa musíme být „ti silní“, kteří všechno zvládnou, nesmí mít žádné chyby a slabosti. Papež zdůrazňuje, že uvěřit Bohu znamená „také věřit, že Bůh může působit i přes naše obavy, naše chyby a naše slabosti“. Tady se vynořuje velká otázka, co dělám se slabostí svou a svých blízkých. Člověk může mít řadu obranných mechanismů, které mu brání vidět realitu takovou, jaká je. Své slabosti nechceme vidět, utíkáme od nich nebo s nimi bojujeme ve smyslu vnitřního tyranství, sebeodsuzování. Tímto vnitřním žalobníkem není jen ďábel, ale také psychický mechanismus v nás, který můžeme nazvat „vnitřní tyran“. Tento tyran nás souží, vede k pohrdání sebou, ale paradoxně nás nepřivádí k Bohu milosrdnému. Naopak, někdy nám dává lživě najevo, že si musíme lásku a něhu Boha zasloužit. Papež mluví o tom, že před vlivem tohoto žalobníka nás chrání něha.
Papež doslova píše: „Zlý způsobuje, že svoji křehkost posuzujeme negativně… Co je křehké, toho se musíme dotýkat něžně.“ Ďábel je tvrdý, nekompromisní! Tátové se můžou ptát, kolikrát ve svém otcovství reagovali na slabost, křehkost, ale i hřích svých dětí tvrdě a nekompromisně. Pak se ovšem může stát, že pro svou nekompromisnost něco zlomili, poškodili. A nakonec to k ničemu dobrému nevede. Když vidíme člověka v jeho křehkosti (s vědomím, že každý ji máme), je krásné, když přijdeme s něžností, nasloucháme a vzdáme se nutkání soudit, posuzovat a kritizovat. Kritikou totiž dáváme prostor onomu tyranovi v nás.
V naší kultuře je něžný muž považován za slabocha. Pokud do sebe tyto kulturní vzorce absorbujeme, může se nám stát, že se identifikujeme s oním vnitřním tyranem v nás. Takový otec se pak stává nesnesitelným. Pravé otcovství se prožívá v balancování mezi vyžadováním (mám své děti rád, právě proto chci, aby z nich „něco pořádného vyrostlo“) a něžnou formou onoho vyžadování.
Něžnost neznamená vytvářet pohodlnost. Zdá se mi, že to je stinná stránka doby, kdy žijeme. Máme téměř všechno, tudíž nás nic nenutí nasadit se. Proto otec vychovává své děti k tomu, aby se uměly nasadit (pro dobro, vyšší hodnoty). Není-li v tom ovšem něha a porozumění, zůstane z toho jen tvrdé a protivné vyžadování, vůči němuž se děti mohou s gustem vyhranit.
Někdy žijeme v představách, „co by bylo, kdyby“. Připomíná mi to postoj některých lidí v této době pandemie. Jakoby na chvíli „přestali žít“ a čekají, až vše skončí. Ale realita jsou život v pandemii a všudypřítomné restrikce. To jsou mantinely, které máme tady a teď nastaveny, a v nich máme žít. A ne čekat a snít, co jak budeme jednou dělat. Svatý Josef přijal realitu, i když nechápal její smysl. Jeho budoucí žena je těhotná! Zrovna když má porodit, musí odejít na sčítání lidu! Místo návratu domů musí utéct do Egypta! Papež píše, že naší první reakcí při setkání s realitou je často zklamání a vzpoura. Pak se můžeme dostat do trpké rezignace. Josef neupadá do rezignace, nýbrž odvážně svou realitu života přijímá.
Tahle doba nás k tomu přímo vyzývá! Ne abychom porušovali omezení, to není ta odvaha, o které mluví papež. Ale abychom v jejich rámci objevovali nové věci. „Tváří v tvář těžkosti je totiž možné zastavit se a vyklidit pole, nebo se nasadit. Právě těžkosti někdy umožňují, aby se v každém z nás ukázaly zdroje, o nichž jsme ani netušili, že je máme,“ píše papež a Josefa vyzdvihuje jako muže poctivé práce. Chtěl bych podtrhnout zvláště hodnotu společné fyzické práce rodičů a dětí. Vím, že ne každý má zahrádku a zvířata. Ale právě zde můžeme být odvážně kreativní. Zvláště syn, který se s tátou podílí na nějakém úkolu, roste v pocitu sebedůvěry a úcty k sobě. Pokud ho ovšem táta nekritizuje za každou chybu a nedokonalost, které se dopustil. Práce dává lidi dohromady. A to i v rodině. Jinak se může stát, že „děti jsou sirotci, protože nesdílí s tátou zkušenosti života a reality“, jak upozorňuje papež.