28.7.2016, Autor: Kateřina Šťastná

Shodou okolností mé poslední setkání se starším mužem o holi, který mě žádal o peníze, se stalo nedaleko pekárny. Super. Většinou totiž nemívám u sebe jídlo nebo není poblíž obchod, kde bych žebrajícím mohla něco koupit. „Pojďte se mnou do pekárny, tam si vyberete, co chcete, a já vám to koupím,“ řekla jsem. Muž se na mě zamračil. „Já potřebuji i večeři.“ „Ano, pojďte, vyberete si, co chcete, já vám to koupím,“ pokračovala jsem. On na mě najednou začal křičet (úplně stejným tónem jako děti, když jim dávám něco, co nechtějí jíst), že tam je ale sladké, a to on teda jíst nebude. Zarazilo mě to, ale trvala jsem s úsměvem na svém, že si tam může cokoliv vybrat. Zabručel ještě něco o tom, že chleba taky nechce, a že by si dal mozarellu. Pokrčila jsem rameny a šla koupit rohlíky pro naše poměrně vybíravé děti, které mají ale vždy mnohem menší výběr než cokoliv v jakémkoliv množství z pekárny.
Uvědomila jsem si, že NE se říká mnohem snáze, když víme proč, a když si to předem promyslíme. A vzpomněla jsem si, jak jsme před pár měsíci viděli nedaleko školky poměrně zbídačelou ženu, která hledala jídlo v odpadkovém koši. To na našem maloměstě není tak časté a děti z toho byly celkem šokované. Sáhla jsem do peněženky a nabízela jí stokorunu, protože bylo vidět, že má hlad. Nevzala si ji a rychle odešla pryč.
O tom kdy a jak říkat NE, musíme ale nejspíš každodenně přemýšlet a „konzultovat“ to s Bohem.