Petr Příhoda byl velký novinář, na nějž jsem mohl v Perspektivách zčásti navazovat a zároveň zčásti s ním i spolupracovat. Velký novinář už proto, že nebyl jen novinář. Byl také psychiatr a učitel lékařské etiky. To po profesní stránce. Ale byl také věřící katolík. Osobnost, která se ke své víře po všelijakých peripetiích dětství a dospívání sama dopracovala. Částečně svému původu navzdory, neboť se v jeho rodu snoubila tradice českobratrská i katolická, o stalinském otčímovi ani nemluvě.   

„Když jsem si znovuobjevil křesťanství, váhal jsem mezi církví tátovou a máminou. V dětství jsem byl v obou doma. Zvítězil argument právní kontinuity, jsem katolík. A ekumenismus? Vnímám nás křesťany jako jedno společenství. Ale rozbité. Jako by se mi rozvedli rodiče,“ svěřil se při rozhovoru při svých 70. narozeninách před více než pěti lety v Katolickém týdeníku.  

Petr Příhoda, jak jsme ho znali, byl podle mne dědicem zvěřinovsky a mádrovsky oplodněného katolicismu 70. a 80. let., katolicismu, který se snažil nejen kulturně ovlivňovat aktuální společenské dění, ale také církev, a to ve smyslu „inventury dospělosti“, jak zní titul Příhodových sebraných novinářských článků z 90. let.  

Po II. Vatikánském koncilu se začalo hodně mluvit o tom, že každý křesťan je povolán „ke svatosti“. To je pravda, která musí být teprve ve své celé šíři do-objevena. Příspěvek Petra Příhody v tomto kontextu však zní docela jednoduše: každý křesťan je zván nejen ke svatosti, ale také ke zralosti. Ke křesťanské dospělosti. Osobnostní i vyznavačské. „Zralost znamená mimo jiné i schopnost dialogu,“ zmínil v onom výše zmíněném rozhovoru. Křesťanská zralost je dodnes v našem prostoru cosi nesamozřejmého. S Petrem Příhodou odchází jeden z oněch legendárních „sedmi statečných“, kteří ji hlásali a žili. Bez bázně a hany. Nechť se tento náš nedávno zesluný přítel stane nebeským přímluvcem za ty, kteří usilují o totéž. V našem církevním a ekumenickém prostředí je nám toho zapotřebí obzvláště.