Stará dáma
24.3.2013, Autor: Jan Paulas
aneb malé zpovědní zamyšlení
V této pomalu končící postní době k ní možná také přijdete na návštěvu. K té staré dámě. Sice ne na kávičku a koláček, ale na kus řeči určitě. I když sama neřekne ani muk.
Ta toho, panečku, ví! Ta zná tolik lidských osudů, tolik tajemství…, skandálů…, intimností…, ta by mohla vyprávět! Kolikrát si říkám, co se asi s takovou zpovědnicí dělá, když doslouží. Ono se to, pravda, nestává často. Vlastně ještě nikdy jsem doslouživší zpovědnici neviděl.
To mě vede k dvojímu názoru na její osud. Buď je naprosto nesmrtelná, totiž nezničitelná (vídám totiž zpovědnice předpotopního archaického vzhledu, které jsou v kostelech trpěny jakoby z pietní úcty), anebo existuje jakési tajné místo, kam se všechny tyto vysloužilé staré dámy svážejí a kde se pečlivě střeží. Ona totiž taková zpovědnice hodně věcí na nás lidi ví – a proto je lepší mít ji pěkně pod zámkem. Je to vlastně taková naše vrba a špatná zkušenost s osobními záznamy v tajných archivech nás vede k opatrnosti střežit každé její prkno, aby snad někde, jako onen pověstný proutek vrby, nezačalo vyprávět…
Kdyby záleželo na mně, nechal bych pro tyto dámy zřídit speciální muzeum, kde by se po celoživotních útrapách s naší hříšností shromažďovaly a kde by si spolu mohly za odměnu sdělovat všechny své pikantnosti, bavit se na lidský účet, zkrátka drbat…
Taková stará dáma přežije mnoho zpovědníků a obyčejného hříšníka provází často od dětství až k hrobu. Pamatuje si na jeho první dětské prohřešky a kolikrát si smutně povzdechne: „Ten je nenapravitelnej! Vůbec se nezměnil! V šesti letech se hádal se sestrou, bral jméno Boží nadarmo, vztekal se, tatínkovi potají kouřil z dýmky, lhal… A teď se tento stařík zpovídá, že se hádá se ženou, že občas kleje, že se vzteká téměř pravidelně, že kouří tu svoji krabičku denně (ač mu to všichni rozmlouvají), občas si i zalže a zapomlouvá… To jsou chvíle, kdy stará dáma musí být hrozně smutná, musí na ni přímo sedat pocit vlastní zbytečnosti: pouhá čistírna lidských duší (a často ani to ne), takový hřbitov bez hrobů – zde měl být pohřben „starý člověk“, ale on místo toho odchází v samolibém domnění, že omládl. Zkrátka někdy má neodbytný dojem, že dotyčný páchá hříchy proto, aby měl ve stáří na co vzpomínat…
A potom se objeví někdo jiný – před pár lety sem přišel poprvé jako zloděj, vrah, udavač, feťák, násilník… zkrátka lump k pohledání! Ale v téhle zpovědnici skutečně tehdy někdo umřel… a někdo se znovu narodil. Stará dáma se v šeru kostela jen naparuje: „Tak to je moje dílo! To jsem dokázala já sama! To já jsem ho obrátila, neřáda… ale dalo to pěknou fušku!“ Musí se cítit veledůležitá, v té chvíli možná nejdůležitější na celém světě.
Nakonec je tu ještě jeden druh zpovědnic, ten nejsmutnější – bezmocně a neschopně stojící. Nejhorší je, když uvážete psa u řeznického špalku a nic se neděje… Marně čekající lidi u zhaslé zpovědnice, která mohla a měla svítit… Kdo z nich přijde znovu?
A tak dál žijí tyto staré dámy v rytmu pocitů – vlastní zbytečnosti, velikosti i bezmocnosti. A možná jsou skutečně nesmrtelné.
Sdílet článek na:Sekce: Články, Redaktoři, Blogy
