S papírovou korunou pro královskou odměnu
23.1.2014, Autor: Jiří Gračka
Tak je to tady zase – s počátkem ledna přichází i Tříkrálová sbírka a na mě čeká obvyklá trasa, kterou mám s malými koledníky projít, abychom prosili o peníze na charitu a popřáli lidem požehnaný nový rok.
Hlavně nepodcenit přípravu! Oblečení a boty je třeba vybrat tak pečlivě jako před výšlapem do hor. Za tu řádku let, co se sbírky účastním, už jsem zažil sibiřské mrazy i teploty téměř jarní, déšť i náledí. A choďte v něčem takovém tři hodiny po ulicích!
Důležitou součástí výbavy je i papírová koruna – vytvořit na malém městě čtrnáct kolednických skupin není legrace, a když se dětí nedostává, musí se za třetího krále přestrojit vedoucí. Aspoň že se dva zbývající koledníci perou o to, kdo z nich může být „černý vzadu“. Já bych si asi natírání tváří ohořelou korkovou zátkou neužil tak jako oni…
Zato bez mapy se obejdeme hravě. Ulicemi tohohle městečka v srdci Moravy jsem běhal dřív, než jsem uměl přečíst jejich jména, a ty tři, které mě na trase čekají, procházím při sbírce už přinejmenším desátým rokem. Však už také u většiny domů dobře vím, kde počkat, než se jediná stařičká obyvatelka došourá ke dveřím, aby nám otevřela, a kde je nějaké delší čekání zbytečné. Zvoníme a klepeme všude, to zase ano, ale těch otevřených dveří, nebo aspoň oken, je sotva třetina.
I tak se ale pokladnička postupně plní a ještě rychleji přibývá koledy v tašce, kterou hrdě nese jeden z malých králů. Obsahuje totiž sladkosti, ovoce a další dobroty, kterými chtějí někteří lidé koledníky odměnit. O kus dál přichází první pokušení, kalíšek s nevinně se tvářící tekutinou. Běda ale tomu, kdo podobným nástrahám podlehne a ochutná ze všeho, co se postupně nabízí – v takovém množství a směsici už nehřeje, ale svazuje nohy i jazyk – a to je pro koledníka špatná vizitka.
Někteří pozvou i dál, posedět v teple u čaje. S potěšením přijímáme, jen se nesmíme zdržet na dlouho – čeká nás ještě jedna ulice. Vlastně jsme rádi, že vilky v téhle poslední obývají spíš ti, co na korunu hledět nemusí. Takoví totiž málokdy otevřou, a když, pak jen pro vhození peněz. O písničku, přání do nového roku ani drobnou upomínku nestojí.
Tak, a je hotovo. Tři nepříliš dlouhé ulice za tři hodiny, to nezní moc impozantně. Nohy nás ale bolí, jako bychom hned několikrát prošli celé město. Zvony na kostelní věži odbíjejí poledne a my závodíme s časem, abychom alespoň letos nebyli ze všech koledníků poslední.
Teď už jen odevzdat pokladničku a hurá na rozdělování! A že je co dělit – taška s koledou přetéká dobrotami a dva malí králové už se nemůžou dočkat, až se na její obsah podívají i rukama a hlavně pusou. Ani na umytí začerněných tváří teď není čas.
Já si zatím sedám k vedlejšímu stolu a s obrovskou úlevou usrkávám z velikého hrnku kávu. Celého těla se rychle zmocňuje malátná únava, ještě silnější je ale radost, že jsem zas mohl být u toho – po roce vidět všechny ty, kdo nám pravidelně otevírají dveře, charitě peněženky a potřebným své srdce. Je to odměna vskutku královská.
Sdílet článek na:Sekce: Blogy, Redaktoři, Články
