Před očima Číhošť
16.5.2013, Autor: Václav Štaud
Prožíváme Rok eucharistie, který se vyšší mocí dostal do stínu Roku víry a cyrilometodějského jubilea. Snažím se to chápat a moc bych si přál, aby Rok eucharistie přinesl alespoň změnu chování lidí v kostelích. Ne, nejedná se mi o přístup turistů. Když si někdo ani v dospělosti nedokázal osvojit pravidla slušného chování třeba v divadle nebo ve výstavní místnosti, těžko se změní v sakrálním prostoru. Hluční a neuctiví turisté naštěstí přicházejí a zase rychle odcházejí. Věřící ale zůstávají a právě těch se týká můj povzdech.
Vadí mi, že z našich chrámů (na štěstí ještě ne ze všech!) mizí úcta ke svátostnému Ježíši. Možná to souvisí s všeobecným úpadkem autorit. Nebo je to odraz zcivilnění církve? Vztahy až posvátného obdivu k duchovnímu stavu byly vystřídány srdečnými kontakty a přátelstvím, což může do víry mladých lidí vnášet důvěru a opravdovost. Bohužel už málokdy vidíme, že by podobné změny byly motivací k oživení vztahů vůči našemu Pánu.
Hlavně venkovský kostel se stal pevností před zloději, kam se prostý věřící za Kristem celý týden nedostane. Měli bychom tedy lidem alespoň v neděli dopřát chvíli ticha a soukromé modlitby. Jenže „živost“ mnohé farnosti jako by se měřila tím, jak hlučně, ba vyzývavě se chová. Zvláště tam, kde je víc bohoslužeb, hučí v mezidobí kostel jako včelí úl. I když jsou většinou k dispozici jiné prostory jako předsíně nebo farní klubovny. Jako by lidé zapomněli, proč do kostela vlastně jdou. Jejich pokřižování při příchodu a odchodu také o mnohém svědčí. Kdepak vážné přihlášení se k Nejsvětější Trojici! U kropenky stále častěji vidíme jen bezmyšlenkovitý klikyhák.
A když kritizuji prostý lid Boží, nemohu opomenout ani služebníky oltáře. Jistě, jejich obětavost je chvályhodná. Ale ať ministrují, vykonávají službu lektorů, akolytů nebo jinak pomáhají knězi, měli by si být v prvé řadě vědomi, že středem a srdcem katolického kostela je Ježíš ve svátosti oltářní. Jenže z původně důstojného pokleknutí se stalo zvláštní pukrle nebo směšné zhroucení mladého těla. Místo úklony před oltářem už i v katedrálách sledujeme podivné škubnutí hlavou, připomínající nervovou nemoc.
Je dobře, že naše farnosti jsou živé a radostné. Dobré vztahy hřejí, pohled na zástupy dětí je povzbuzující. Ale já čekám víc! Těším se, až uvidím ruku kněze, ukazující na svatostánek jako kdysi P. Josef Toufar v Číhošti. Těším se, že konečně uslyším důrazné napomenutí: „Ztište se! Nezapomínejte, že uprostřed nás přebývá sám Boží Syn!“ Číhošťský mučedník dokázal předejít dobu a ve své farnosti už před šesti desetiletími vytvářel ovzduší vzájemného porozumění, lásky a pomoci. Ale na prvním místě byl u něho svátostný Ježíš. Ukázal na něj a zaplatil krví. My máme před očima jeho příklad, a navíc k nám konečně přišla i doba příhodná. Využijme jí!
Sdílet článek na:Sekce: Články, Redaktoři, Blogy
