Postmoderní triky užitečných idiotů
10.7.2014, Autor: Jiří Prinz
Představte si, že se setkáte s následujícím výrokem: „Neskutečně mi pije krev nová antinacistická kampaň Člověka v tísni s názvem Nacismus bolí dodnes. Je to hloupé, povrchní, ideologické a historické. Při tomhle antinacistickém běsnění, které se snaží přepisovat dějiny, si často vzpomenu na mnohé slušné národní socialisty, kteří se nakonec stali opravdovými demokraty…“ Co si pomyslíte? Napadne vás, že máte co do činění s nějakým nahnědlým pitomcem?
A teď si představte, že se dozvíte, že autor zmíněného výroku sedí v instituci, která má za úkol zkoumat zločiny nacismu. Jak teď zareagujete? Řeknete si, že jde snad o vtip, že něco takového se v žádné civilizované zemi stát nemůže? Bohužel může. Považujeme-li tedy Českou republiku ještě za civilizovaný stát.
Autorem výše uvedeného výroku je Michal Uhl, člen Rady Ústavu pro studium totalitních režimů. Zveřejnil ho na svém facebookovém profilu - s jedinou drobnou změnou: místo nacismu zde hovoří o komunismu.
Jako mnoha jiným levičákům, vadí i synovi novináře Petra Uhla a ombudsmanky Anny Šabatové „jednostranné“ odsuzování komunismu a „černo-bílé“ hodnocení naší předlistopadové minulosti. „Hodnocení je subjektivní, a proto by se měla umožnit pluralita výkladů. Musíme odmítnout jeden dominantní diskurs – ať hlásá cokoliv,“ dodává na vysvětlenou Michal Uhl.
Aby zrelativizoval zločinnost komunistického systému, uchyluje se tedy k postmoderní hatmatilce. Přeložme si ji do češtiny: žádná objektivní pravda neexistuje, všechny názory jsou si rovny a největším nebezpečím pro společnost jsou „držitelé jediného správného názoru.“
Je tomu ale skutečně tak? Opravdu musíme „odmítnout jeden dominantní diskurs – ať hlásá cokoliv,“ jak nás nabádá Michal Uhl? Co třeba dominantní diskurs o nacismu? Musíme odmítnout dominující výklad, podle něhož šlo o zvrhlou ideologii, která způsobila ohromné utrpení bezpočtu nevinných lidí? Jde snad o pouhé „subjektivní hodnocení“? Musíme i zde „umožnit pluralitu výkladů“, jak doporučuje Michal Uhl? Máme tedy od nynějška za rovnocenný s „dominantním diskursem“ považovat i názor o lidumilnosti nacismu?
Jistěže ne. A kdo zná názory Michala Uhla, ví, že on by byl první, kdo by proti chvalozpěvům na nacismus protestoval. (Proto jsem si také v úvodu dovolil jeho citát upravit, aby bylo zřejmé, jaký nesmysl zase jednou vypustil do světa.) On totiž jenom nedokáže nahlédnout plytkost postmoderního relativismu, s jehož pomocí chce komunistické nestvůře nasadit lidskou tvář. Postmoderní dogma o tom, že „každé hodnocení je subjektivní“, a tudíž „musíme odmítnout jeden dominantní diskurs – ať hlásá cokoliv,“ vede totiž k samým absurditám. Nejen nacismus, ale i otroctví, pronásledování jinověrců nebo třeba jen ekonomické vykořisťování chudých bohatými bychom pak museli přestat hodnotit jako jednoznačná sociální zla; museli bychom jako rovnocenné připustit výklady, podle nichž jsou to naopak velká sociální dobra, skutečné výkvěty humanity. To Uhlovi zjevně nedochází. Stejně tak nedokáže nahlédnout vnitřní rozpornost oné slavné postmoderní teze o nutné subjektivitě lidských hodnocení: sama tato teze je totiž také hodnocením, a to takovým, které samo sebe rozhodně za subjektivní nepovažuje – vystupuje s nárokem na objektivitu.
K čemu jsou tedy tyto postmoderní duchaplnosti vlastně dobré? Ukazuje se, že k jedinému: právě k relativizaci zločinů totalitních ideologií. Lenin by měl z našich postmoderních rozumbradů radost: roli jeho užitečných idiotů plní spolehlivě.
Sdílet článek na:Sekce: Blogy, Redaktoři, Články
