Poslušnost vlastnímu svědomí
23.5.2013, Autor: Jiří Gračka
Dostala se mi do rukou kniha, jejíž obsah vhodně zapadá do těchto dní květnových oslav a májových pobožností. Staví totiž vedle sebe životy dvou současníků – mučedníka a mariánského ctitele Maxmiliána Kolbeho a velitele osvětimského koncentračního tábora Rudolfa Hösse.
Text s podobným námětem uveřejnil na tomto místě před nedávnem kolega Martin T. Zikmund a ukázal v něm, jak malý rozdíl (v onom případě zeměpisný) je někdy mezi „cestou života“ a „cestou smrti“. Paralela mezi M. Kolbem a R. Hössem však zachází ještě dál, a proto stojí za to ji připomenout – zvláště ve dnech, kdy slavíme květnové výročí konce druhé světové války a navštěvujeme májové pobožnosti k Panně Marii.
Nevíme sice, zda se tito dva potkali někdy tváří v tvář, snadno k tomu nicméně mohlo dojít. Polský minorita a misionář Maxmilián Kolbe, jehož časopisy dosahovaly před válkou milionových nákladů, byl do Osvětimi přivezen 28. května 1941 a o necelého čtvrt roku později, 14. srpna, zde zemřel spolu s devíti dalšími druhy jako oběť krutého trestu, k němuž se dobrovolně nabídl výměnou za jiného vězně, otce rodiny.
Tento trest – nechat k smrti vyhladovět deset odsouzenců jako výstrahu po útěku jiného vězně – byl přitom jen jedním z mnoha opatření, které v Osvětimi zavedl velitel tábora Rudolf Höss. Fanatická oddanost nacistickému programu jej vedla k tomu, že usiloval o „zefektivnění“ této největší továrny na smrt, kde za den mohlo zemřít a být spáleno až deset tisíc lidí, jedno malé město.
I Hössovi se nicméně Osvětim stala osudnou. Umírá na šibenici postavené za branami tábora o šest let později, 16. dubna 1947, jako odsouzený válečný zločinec. Stejně jako Maxmilián Kolbe zemřel ve věku 47 let a jen několik set metrů od místa, kde vyhasl život světce.
Další podobnosti mezi životy obou mužů shrnuje Władysław Kluz, autor knihy Světlo a stín (vydal Zvon, Praha 1991), těmito slovy: „První léta jejich života se velmi podobala. Oba byli ministranty, často přistupovali ke zpovědi a svatému přijímání, snili o kněžství a o práci v misiích. Oba se dobře učili. Měli podobné duševní dispozice – lásku k přírodním vědám a organizační schopnosti. Oba toužili získat pro své ideály celý svět, a to cestou slepé poslušnosti.“
Právě poslední slova jsou, zdá se, v celém textu nejdůležitější. „Slepá poslušnost“, kterou oba muži slíbili, zrodila ovšem v jednom případě misionáře, jehož časopisy přiváděly miliony lidí k Bohu, zatímco v případě druhém ze stejné slepé poslušnosti vznikl nástroj, kterým byly miliony lidí povražděny.
Těžko se už dnes asi dozvíme, co všechno vedlo Hösse k tomu, že opustil víru a mládenecké ideály a rozhodl se sloužit těm nacistickým. Jeho osud, stejně jako osud tisíců dalších přisluhovačů zločinných režimů, tak zůstává mementem, že je ještě něco důležitějšího než poslušnost, věrnost a oddanost idejím – totiž hlas svědomí a rozum, jímž člověk musí dobře rozlišovat, v koho svou důvěru vloží.
Sdílet článek na:Sekce: Blogy, Redaktoři, Články
