Potřebuji pracovat na tématu do Doma „Jak dostat děti od počítače“. Zamýšlím se tam nad tím, k čemu všemu nám jsou počítače dobré, jak změnily naše domácnosti, a jestli na počítači netráví naši potomci příliš mnoho času… Musím ověřit pár informací, podívat se na články respondenta, kterého hodlám oslovit, sehnat kontakty na další respondenty - a nutně k tomu potřebuji internet. Jenomže kabel s připojením má zrovna manžel a nezdá se, že by mi ho v brzké době hodlal půjčit…

 

Mnohdy si ani neuvědomujeme, jak moc se staly počítače a internet naší každodenní součástí. Když jsem své první články psala na stařičkém psacím stroji a místo klávesy „vymazat“ jsem používala bělobu, nepřišlo mi to složité ani divné. Když jsem takto napsaný článek fyzicky odnesla do redakce, také se nad tím nikdo nepozastavoval. Bylo to prostě normální. Jakmile se v našich domácnostech postupně objevily počítače, žasli jsme a nevěděli si s těmi podivnými bedýnkami tak úplně rady. Když pak někdo vynalezl „disketu“, byl to pro nás raketový pokrok! Článek se pěkně napsal doma na počítači a na disketě přenesl do redakce. Tam už ho nemusel nikdo složitě přepisovat. Prostě úžasné! Ještě na Vyšší odborné škole publicistiky (bylo to myslím v roce 1998) jsme se učili o internetu tak, že vyučující maloval jednotlivá „okna“ na velké balicí papíry a simuloval, jak se takový internet chová. Jednou za semestr jsme pak měli tu čest se na takový internet jít podívat. Ani se na všechny ze třídy nedostalo…

 

Nebyly plánovače tras, nebylo spojení mhd, dokonce jsme si ani nemohli „vygooglit“ v kolik hodin je v jakém kostele mše, nebo kde se kdy zpovídá. Pro noviny se chodilo hezky do trafiky…  Jak jsme to vůbec mohli zvládat bez internetu? Tohle všechno se mi honí hlavou, když toužím po tom bílém kabelu s průhlednou packou, který mi dá všechny informace, které teď zrovna potřebuji…