Kam jsme to dopracovali?
26.3.2014, Autor: Kateřina Šťastná
O letošní postní době jsem mnohokrát z různých stran zaznamenala tipy na půst: „udělejte si čas na manžela“, „udělejte si čas na děti“, „povídejte si spolu“, „každý pátek si s manželem otevřete láhev vína, nakrájejte si klobásu a povídejte o svých pocitech“…
Slovo půst v člověku evokuje jakési sebezapření. Dělám něco, co mi není příjemné. Mám na něco chuť, ale nesním to. Mám hlad, ale nenajím se. Ráda bych se podívala na televizi, brouzdala po internetu, ale odřeknu si to… Proč najednou mezi tím vším odříkáváním stojí jako „jeden z nejdůležitějších“ úkolů postu: udělat si čas na své blízké?
Dříve nebyla televize, nebyl mnohdy ani dostatek jídla. Lidé museli tvrdě pracovat – ale byli přirozeně spolu. Není to dnes trochu divná doba, když máme všeho nadbytek (a to i toho, co nepotřebujeme), a přesto patří mezi největší sebezapření udělat si čas na rodinu?
Sdílet článek na:Sekce: Blogy, Redaktoři, Články
