Iveta a my aneb Čekání na jednu smrt
8.5.2014, Autor: Jan Paulas
Na stránkách KT se o Ivetě Bartošové nikdy nepsalo. Párkrát měl už člověk na jazyku nějakou glosu o tom, kterak senzacechtivá média nenechají tuto celkem nešťastnou a všemožně závislou bytost na pokoji, slídí po každém jejím klopýtnutí, po každé sklence, kterou vypije, po každé zoufalé avantýře. Ale pak jsem si pokaždé řekl, že k tomuto faustovskému úpisu byli, jsou a budou vždycky zapotřebí dva: ten, kdo ho nabízí, a ten, kdo ho přijme. I když často nedohlédne důsledky své volby, je to volba relativně svobodná.
Když bulvár všem těm mediálním hvězdám a hvězdičkám kdysi pomáhal nahoru, tak jen proto, že jsou pro ně potenciálně zajímavé coby pařeniště všech budoucích nevěr, skandálů a životních karambolů. A samozřejmě chtějí být i u toho, když padají dolů. A čím tvrdší pád, tím větší čtenost na internetu či prodejnost na stáncích. Kdysi tito lidé totiž kývly na Mefistofelovu nabídku, že by za všechnu tu slávu leccos obětovaly. A netušily, že je v tom skryt i vlastní krk. Stejně jako Herodes Antipas, když ve svém slibu Salome nedohlédl na hlavu Jana Křtitele.
Nedávno to jeden tvůrce českého bulváru bez obalu řekl o právě zesnulé zpěvačce: „Samozřejmě, my ji skutečně zabijeme, dlouhá léta na ní parazitujeme a já ji lidsky už i lituji, uvědomuji si, že skutečně přispívíme k jejímu blížícímu se konci, ale poptávka po ní u čtenářů je neskutečná, články o ní si otvírají i lidi, kteří bulvár nečtou – a to pak jdou hranice stranou a budeme na ní parazitovat až do konce a ještě půl roku po něm. Je to tvrdé a morálně špatné, ale tak to je.“ Zkrátka u bulvárních médií nehledejme jakékoliv morální zábrany. A když moralizují, je to jen účelové pohoršení nad něčím (nevěrou, podvodem, vraždou…), co je pro ně ve skutečnosti jen zábavou a zdrojem příjmů.
Tragická smrt Ivety Bartošové pod koly vlaku znamenala také pro mnohá média učiněné žně. Zvláště když ten příběh pořád pokračuje, když jsou tu v zásobě lidé, kteří pro pár minut slávy odhodí poslední zbytky soudnosti. Máme tu před sebou zřejmě další kapitolu s názvem „Hon na zloducha“. V tom má bulvár obzvlášť vyvinutý čich – umí ve stádu ovcí rozpoznat slabé kusy, s nimiž to půjde snadno rozehrát až na krev. Kdo jím bude tentokrát?
A proč by to mělo zajímat křesťany? Nedělám si iluze - leckteří zvědavě sledovali všechny eskapády této hvězdy šoubyznysu, kde se zase opila a s kým zrovna žije. Stačilo by, kdyby po každém článku o Ivetině smrti, který si ze zvědavosti přečtou, vypli počítač či zavřeli časopis a vzpomněli si tichou modlitbou na duši, jež už nedokázala unést úděl, který si kdysi svobodně vybrala. Na konci se stala už jen štvanou zvěří v začarovaném kruhu. Honců bylo příliš mnoho: od prášků a alkoholu přes psychopaty a manipulátory až po krvelačná média. To je smrtící kombinace.
Ona tichá modlitba nepomůže jen jí (ostatně Bůh viděl do jejího srdce lépe než všichni „dělníci bulváru“ dohromady, s Rychtářem a Macurou k tomu), ale i nám samotným – třeba příště budeme sledovat podobné osudy přece jen s jistým ostychem. Protože třeba ucítíme určitý díl spoluviny na takovém tragickém konci: I díky mé zvědavosti (či už závislosti?) mohou existovat podobné hony na člověka, byť si je sám přivodil. Každé mé rozkliknutí takové zprávy na internetu je totiž objednávkou dalšího pokračování. I já tak rozšířil poptávku po Ivetině smrti…
Sdílet článek na:Sekce: Blogy, Redaktoři, Články
