Boží přátelé mezi námi
8.8.2013, Autor: Jan Paulas
„Juliana není žena, to je anděl,“ říká v jednom dokumentu o Martinu Ivanu Jirousovi jeho přítel Jiří Gruntorád, ředitel knihovny Libri prohibiti, jeho spolubojovník z časů disentu a také ten, kdo kdysi z valdického vězení propašoval rukopis Jirousovy nejslavnější básnické sbírky Magorovy labutí písně. Tím andělem myslel Jirousovu ženu Julianu, na jejíž bedrech spočívala za manželova několikerého věznění veškerá tíha manželky politického vězně a matky živitelky dvou dětí, které své rané dětství prožívaly často bez táty. A estébáci jí ten úděl ještě různě zpestřovali.
Při své práci na Cyrilometodějském kalendáři se každý rok potkávám se zajímavými lidmi, většinou výtvarníky, kteří v daném roce kalendář obohatí svými texty či obrazy. Asi jen díky tomu jsem se mohl seznámit s přemýšlivými, otevřenými, vnitřně bohatými a přitom skromnými lidmi, jako je výtvarnice Věra Nováková, Václav Sokol, Jan Jemelka, Jiří Štourač či nyní naposledy právě Juliana Jirousová. Jel jsem za ní s kolegou do Staré Říše, kde se narodila, pobývala tu většinu života a dodnes tady žije a tvoří v blízkosti svých dvou dcer a vnoučat.
Když jsem v rozhovoru s ní, který vyjde v novém Cyrilometodějském kalendáři, zmínil onu Gruntorádovu větu s andělem, mávla rukou a řekla: „Tím mě pozlobil, to neměl říkat. Nejsem přece žádnej anděl.“ Viděl jsem, že jí to nedělá dobře, a tak jsem se dál neptal. Když jsme začali hovořit o jejích obrázcích světců, které tvoří, zmínila se, že s nimi navázala přátelství a oni jí pomáhají. A Juliana jim na oplátku dělá pomyšlení – Tomáši Akvinskému na svatý obrázek přimaluje celou knihovnu, aby měl radost, Janu Křtiteli, který se živil kobylkami a hmyzem, namaluje pěkné tučné kobylky, aby se poměl, a Edith Steinové dá možnost spatřit konec světa jako zadostiučinění za její mučednickou smrt v koncentračním táboře, kde byla konfrontována s tím, co všechno velký člověk 20. století dokáže.
Juliana Jirousová možná není anděl, ale pro svého muže představovala nepochybně po Bohu to nejdůležitější útočiště, jistotu a pomoc v tomto světě. Když se jí ptám, zda mu někdy neměla za zlé, že jí připravil takový úděl, odpoví, že ji to nikdy nenapadlo a že je za život s ním vděčná. „A hlavně jsem ho měla ráda, to bylo nejdůležitější.“ To je jasná a prostá odpověď, na kterou není žádné „ale“. A protože takových lidí kolem nás kvapem ubývá, připadají nám tito vzácní exempláři jako andělé. Ale možná přesnější označení, které by asi ani Juliana neodmítla, je Boží přátelé.
Je také známo, že zvířata dobrého člověka vycítí. Už svatý František si povídal s ptáčky i vlkem, Janu Pavlu II. přistála holubice na rameni, a tak bychom mohli pokračovat… Když jsme s Julianou vedli rozhovor, koutkem oka jsem pod jejím stolem zaznamenal jakýsi pohyb. Myslel jsem zprvu, že mě klame zrak, ale ne – byl tam had, slepýš. „Pozor, ať ho nezlomíš, je křehký,“ nabádala dceru, která hada opatrně vmetla na lopatku a vynesla ven. Jak se sem mohl dostat? Asi si přišel poslechnout, co Juliana vypráví, nebo ji zkrátka občas navštěvuje, ale Juliana jako správná hostitelka nechce dělit svou pozornost. „Milý hade, přišel jsi jako druhý, musíš počkat, přijď až navečer, to už tady ten pisálek nebude, pak pohovoříme…“ Kdybych tento hovor mezi Julianou a hadem skutečně zaznamenal, asi by mě vůbec nepřekvapil. Spíš by mě překvapilo, kdyby Juliana Jirousová měla ráda myslivce. I když udělala pěkný obrázek sv. Huberta, který bude zdobit obálku nového Cyrilometodějského kalendáře. Ten vyjde na konci srpna a představí nejen Julianu Jirousovou, ale také poezii jejího vloni zesnulého muže a tvorbu její maminky Marie Florianové, dcery staroříšského Josefa Floriana.
Sdílet článek na:Sekce: Články, Redaktoři, Blogy
