V posledním roce - počínaje anexí Krymu - se Vladimir Putin stal centrem pozornosti i obav světové veřejnosti. Nikoli neprávem. Sám se rozhodl hrát svoji hru a využívat jediné síly, které Rusko vposledu má: zbraní všeho druhu. Putin přitom předvádí, že nemá žádné zábrany, lež je pro něj normálním prostředkem, jak zmást protivníka. Jeho 11denní zmizení z pohledu kamer mělo především jeden cíl: odvést pozornost od vraždy opozičního rivala Němcova, jejíž okolnosti napovídají, že Kreml nebyl překvapen. Ostatně kdo lže, ten krade a může i zabít, říká stará moudrost. 

 

Politika Západu vůči Rusku by však neměla být jednostranně personalizovaná. Putin je Putin, jako každý politik je zde i on dočasně. Možná by však byl i Putin sám ochoten změnit svůj kurz, pokud by měl pocit, že je uznáván a pokud by byl přesvědčen, že Západ a Rusko mají společné zájmy. A o to jde především, aby Rusko pochopilo, že spojenectví s Bruselem či Washingtonem je pro něj bližší a v posledu výhodnější než spojenectví s Teheránem nebo s Pekingem. Hlavní hrozbu pro Rusko totiž nepředstavuje NATO, ale militantní islám (muslimů je v Rusku, zejména na jeho jihu, 15 % a jejich podíl stále stoupá) a rozpínající se Čína (na Sibiři mají Rusové minimální počty, kdežto Čína potřebuje expandovat). Říše Vladimira Putina není – jak on se falešně domnívá - ohrožena ze západu, nýbrž z jihu a z východu. Chce to jen obratnější diplomacii evropskou i americkou, která bude schopna ruského vládce přesvědčit, že Západ není nepřítel, ale potenciální spojenec. Současné vzájemné napětí je luxus, který si ani Rusko, ani Západ nemůže dovolit.