Kde je pohoda, je v pohodě, je dost instinktivním tvorem s citem pro náladu okolí. Kde je napětí, neklid, dítě jen demonstruje, co druzí zralejší kamuflují.

Konečně umí to i koně, velmi dobře odhadnou, kdo a proč přichází. Občas i vlastníka pokoří, když příchozí je lepší, zcela cizí.

Kostel je složitější prostor, je zároveň útočištěm v nesnázích, krizích, není jen místem radosti a pohody, ale i napětí, nejistoty, strachu příchozími přinášenými. K lidskému naturelu patří i to, že i matky manipulují své okolí a skrze dítka to jde nejlépe, jsou nevinná, ne? Jinak obvyklých rodičů obvyklé dítě si spíše užívá jejich klidnou soustředěnou blízkost, než se exhibionisticky prezentovat. Ale jsou i vhodné akce, kde se děti mohou právě silně uplatnit. Zpětně tak redukují i tenze rodičů.

Úřední bohoslužba v kostele je universální, a tedy omezující, mezi přítomnými bývá věkový rozdíl (rozdíl schopností, kapacity, tolerance) i století. To je unikátní a farnost by to neměla ztratit.