Dát, nebo nedat?
12.12.2013, Autor: Kateřina Šťastná
Potkala jsem na ulici paní s Novým prostorem. Chtěla peníze. Dala jsem jí 50 Kč. Chtěla víc. Má nemocné dítě, a když dnes nezaplatí nájem, bude muset na ulici. Do potřebné částky jí chybí ještě 150 Kč. Dala jsem jí veškeré kovové mince, které mi zbyly. Chtěla ještě víc. Prý když dnes nezaplatí nájem, vyhodí ji na ulici. Teď tvrdila, že jí chybí ještě 300 Kč. Byla jsem smutná. Jednak tím, že v těch číslech nebyla úplně přesvědčivá (kdo ví, třeba ty peníze opravdu potřebovala), jednak jsem se cítila trochu oklamaná. Ale Bůh to vidí, jak s nimi naložila, moje starost to už teď není.
Pár dní poté jsem měla možnost navštívit azylový dům pro matky s dětmi. Ty ženy neměly nic. Mnohé byly vyhnány vlastními rodiči z domova, zažily domácí násilí, zakusily drogovou minulost, život na ulici. Přesto když jsem se ptala, co by si přály (čekala jsem, že řeknou třeba byt, práci, peníze, aby měly z čeho žít…), řekly mi (nezávisle na sobě), že si přejí zdraví svých dětí. Bylo cítit, že děti jsou všechno, co tyto ženy mají. A že děti jsou jejich jediný poklad…
Asi týden poté jsem na náměstí Republiky zahlédla muže s bílou holí, který vykřikoval mezi lidi: „Pomozte mi, lidi! Pomozte!“ ten výjev mi na dlouho utkvěl v mysli. Co když opravdu potřeboval peníze? Třeba by mu zachránily život. Udělala jsem chybu, že jsem mu nic nedala? Podle čeho se vlastně mám řídit, když někomu něco dávám? Jak nemít špatný pocit, že jsem nepomohla, když jsem mohla – a jak nemít špatný pocit, že peníze, které jsem dala, jsou „vyhozené“?
Není to tak, že člověk, který se vehementně dožaduje pomoci, ji až tolik nepotřebuje, zatímco ten, kdo ji opravdu potřebuje, si neřekne? Není to test naší křesťanské „citlivosti“ – vyhmátnout lidi, kteří opravdu potřebují pomoc – a nabízet jim ji?
Sdílet článek na:Sekce: Články, Redaktoři, Blogy
