26.3.2015, Autor: Kateřina Šťastná

Čtu dětem jedno z posledních čísel časopisu Duha. Už pátý týden jsme nemocní. Z viróz a horeček jsme plynule přešli do neštovic, takže úryvek opravdu jako by byl pro nás na míru. Pod textem stojí otázka: „Co bys řekl/a, kdybys tam tehdy byl/a?“ Sama v sobě se snažím přemýšlet, jak bych odpověděla. Nemusím vysloveně chtít, abychom byli zdraví, i když být zdravý je jistě příjemnější varianta. Ovšem velmi často i nemocí nám Bůh chce něco říct – třeba abychom zbrzdili, zastavili se, zklidnili se. Uvažuji, jak bych odpověděla a přitom nelpěla na tom, co chci já. Aby to bylo upřímné a opravdové. „Co bys řekla ty, kdybys tam byla?“, ptám se nejstarší dcery. Tuším, že by si přála nechytit neštovice. Má z nich strach. Viděla je u jedné ze sester, ví, že to přináší i komplikace, a že bude muset být dlouho doma. Mísí se ve mně rozporuplné pocity. Na jedné straně chci, aby si neštovicemi prošly všechny, dokud jsou ještě relativně malé, protože sama vím, jaké to je, mít tuhle nemoc v pozdějším věku. Na druhé straně cítím dceřinu úzkost a obavy a přála bych si, aby „nebyla nemocná“. Společně se nakonec shodneme, že bychom řekly: „Pane, pomoz nám, abychom tu nemoc společně zvládly.“ Naštěstí, i když jsou občas chvíle, kdy se bojíme a zapomeneme, že se na Pána můžeme spolehnout a že je v tom s námi, on nezapomene nikdy. A mně stále ještě vrtá hlavou, jaká by byla má osobní odpověď na tuto Ježíšovu otázku. Trvá mi to dva dny, a já s úžasem zjistím, že je to přece naprosto jasné. Moje odpověď by byla: „Pane, ať vidím!“