Čí ruce vás dnes oblékly?
17.10.2013, Autor: Alena Scheinostová
Sabině je sedmnáct let. Jako většina chudých venkovských dívek v Bangladéši měla v pracovním uplatnění na vybranou: buďto v textilním, nebo v sexuálním průmyslu. Sabina měla štěstí. Nejenže šije v jedné z velkých textilních továren v metropoli Dháce, ale patří též ke dvěma tisícům dělníků, kteří se v programech neziskové organizace CARE scházejí k dalšímu vzdělávání. A teď stala ještě filmovou hvězdou.
Řečeno v nadsázce. Přesto Sabinin příběh zachycený v dokumentu CARE „The Hands that sew your Shirt“ (Ruce, které šily vaše tričko), který organizace nedávno představila na tematickém večeru v Praze, utkví v paměti. Od roku 2000 zažívá Bangladéš velký rozmach textilního průmyslu, s 80 % světové produkce textilu reprezentuje první místo mezi vývozci. A většina oblečení putuje do evropských obchodních domů. Drtivá převaha zaměstnanců v těchto továrnách jsou ženy – určitě ne však proto, jak říkají tvůrci filmu, že by tak skvěle šily. Představují totiž tak neuvěřitelně levnou pracovní sílu.
Sabina se svými kolegyněmi si v lepším případě vydělají měsíčně v přepočtu 45 euro, výjimkou není výdělek 26 € za měsíc. Budovy továren bývají ve velmi špatném stavu, jak tragicky prokázalo loňské neštěstí v komplexu Rana Plaza, při němž pod troskami zahynulo přes tisíc dělníků. Běžně jsou porušována pracovní i lidská práva zaměstnanců – mnohahodinová směna bez přestávek, nezdravé pracovní prostředí či neoprávněné propouštění jsou jen namátkové příklady z mnoha. Šičky, pro které za stávající situace v Bangladéši znamená možnost pracovat v textilkách velké životní štěstí, neboť z jejich příjmu žijí často i další členové početných rodin, zároveň obvykle improvizovaně bydlí v nedůstojných a nebezpečných slumech, anebo z nouze přespávají přímo v továrnách – někdy i proto, že je zaměstnavatel nepustí ven.
Drsné pozadí bangladéšského textilního průmyslu se více dostalo do povědomí západní společnosti právě po loňské tragédii v Dháce. Devadesát velkých textilních firem v Evropě, které využívají bangladéšské dodavatele, se (poprvé v historii globálního textilního průmyslu!) zavázalo dbát na to, zda jejich bangladéšští partneři respektují ve svých fabrikách bezpečnost práce a dbají na důstojné pracovní podmínky. Dodržování dohody dozorují mezinárodní neziskové organizace. Program CARE, jehož se účastní i Sabina, dělnice učí základní gramotnosti, aby si uměly například spočítat odpracované hodiny nebo výplatu, a také je informuje o základech pracovního práva. Pro zaměstnavatele je totiž velmi snadné zneužít toho, že jeho zaměstnankyně nejednou ani netuší nic o existenci dovolené nebo pracovní neschopnosti, natož pak třeba o odborech. A také se dělnice v „klubovně“ učí poprvé v životě šít. Paradox?
Kdybychom u nás na „globálním Severu“ žili jen z férově vyrobených věcí, budeme chodit nazí a regály v obchodech budou prázdné, vyjádřili se tvůrci filmu. Není řešením sypat si popel na hlavu a přestat nakupovat. Podle režiséra Thomase Haunschmida je ale na místě se ptát. Čí jsou ty ruce, které ušily mé tričko? Za jakých podmínek je šily? Kolik za to šička dostala? Férová minimální mzda 182 € měsíčně, již prosazují neziskové organizace, by finální cenu produktu vpodstatě ani nemusela zvýšit. Ale právě lhostejnost koncových zákazníků firmám umožňuje čerpat zisk na úkor žen, které zpravidla nemají na vybranou.
Sdílet článek na:Sekce: Články, Redaktoři, Blogy
