Biskup ze „země zamyšlené“
Vydání: 2023/25 Šestice nových kněží, 20.6.2023, Autor: Jiří Macháně
Biskup PAVEL POSÁD oslaví sedmdesáté narozeniny. Předchází ho pověst biřmujícího, světícího a navštěvujícího biskupa, který za lidmi vyrazí klidně napříč celou republikou.
„Nestačím Bohu i lidem děkovat za to, jaký mohu žít hezký život,“ bilancuje biskup Pavel Posád svých sedmdesát let. Snímek autor
Jak jste přišel ke kněžskému povolání?
Vyrůstal jsem ve věřící rodině na Vysočině, nedaleko Moravských Budějovic. Rodiče pracovali v zemědělství. Bylo nás sedm sourozenců, můj nejstarší bratr jako úplně malý chlapec zemřel. Díky rodičům a sourozencům jsem měl pokojné a krásné dětství. Tatínek mi později svěřil, že sám chtěl být knězem, ale protože byl nejstarší syn, čekalo ho dědictví práce na statku. Moje rodná farnost je Budkov, kde už od roku 1946 není kněz, ale vždycky ji spravoval někdo z okolí. Když jsem byl malý, jezdíval tam pan kaplan Marek, který přijel ráno na mši a v poledne měl náboženství. Ale protože na faře se netopilo, tak trávil čas u nás doma. Byla to skvělá společnost. Ministroval jsem od osmi let a k tomu jsem měl odmala dar zápalu pro Boží věci. Knězem jsem chtěl být od dětství.
To ale nebylo za komunismu úplně jednoduché.
Na gymnáziu se to už „tak nějak tušilo“. Bylo to za tuhé normalizace, maturoval jsem v roce 1972. Třídní mi poradil, abych si dal na vysokou školu dvě přihlášky – do semináře a na medicínu. A všude abych vykládal, že chci být doktorem. Krátce před maturitou si mě zavolali do ředitelny. Byli tam dva estébáci a ředitel, vylekaný co se děje. Myslel si, že jsem způsobil nějakou havárku na motorce. Nejdřív vytáhli přihlášku na medicínu, jestli je to můj podpis, a pak i tu druhou do semináře se stejnou otázkou. A prý abych tu do semináře zrušil, že jinak k maturitě prostě nepůjdu. Tak jsem ji zrušil, úspěšně odmaturoval a hned druhý den napsal představeným na fakultu dopis, v němž jsem vysvětlil, jak jsem byl donucen přihlášku zrušit, ale že teď mám po maturitě a obnovuji ji. Když jsem pak přišel na pohovor, tak řekli: „Jo, to je ten s tou zrušenou přihláškou!“ a vzali mě.
A co vojna?
Měl jsem modrou knížku, což mě ale tehdy mrzelo. Nechtěli mě, že bych nemohl střílet. V deseti letech mi totiž při hře vtáhl převodový systém zemědělského stroje ruku do soukolí, a to mi rozdrtilo dva prsty.
Svěcení jsem tedy přijal, když mi ještě nebylo ani 24 roků. Zažíval jsem na vlastní kůži to, co říkal Pán Ježíš: „Ne vy jste si vyvolili mě, ale já jsem si vyvolil vás.“
Je pozoruhodné, že to vyvolení jste prožíval už od dětství.
Až později jsem si uvědomil, že veliký duchovní vliv na mé povolání měl také místní farář, který žil a zemřel v pověsti svatosti. Během kruté zimy šel zpovídat do 12 km vzdálené farnosti. Když se vracel, byl unavený a vyčerpaný, posadil se blízko Budkova u kříže a tam zmrznul. Byl jsem vysvěcen přesně padesát let od jeho úmrtí. Vždycky jsem cítil jeho blízkost a myslím, že mi kněžství vyprosil.
Po službě v několika farnostech jste byl po revoluci povolán k formaci bohoslovců, stal jste spirituálem v olomouckém arcibiskupském semináři.
Přišel jsem tam z nejživější farnosti v Brně, od Sv. Tomáše, kde jsem byl od revoluce až do roku 1993. Nevěděl jsem, kam dřív skočit, a z toho jsem přišel do semináře. Bohoslovci odešli ráno na fakultu a já jsem najednou neměl žádné svatby, křty, pohřby. Jen 196 bohoslovců a jejich doprovázení ke kněžství. Strávil jsem tam jedenáct let. Kdyby mě Jan Pavel II. nejmenoval biskupem v Litoměřicích, určitě bych chtěl být dál spirituálem, velice mě to naplňovalo.
Jenže časy se mění, vy jste biskupem a bohoslovců už tam není bezmála dvě stě.
Vždycky říkám, že problém s nízkým počtem adeptů kněžství nebude až za nějaký čas, ale že už dávno nastal. Obávám se, že si to pořád ještě plně neuvědomujeme. Do konviktu nastoupí letos z celých Čech snad jen dva mladí muži.
Proměna kandidátů kněžství je oproti devadesátým letům patrná i v odlišné osobnostní dynamice bohoslovců. Když jsem do semináře nastoupil, bylo to díky tehdejší revoluční době takové krocení lvů, a když jsem po jedenácti letech odcházel, byla to pastorace beránků. Seminaristé jsou teď mnohem více křehcí lidé, často konvertité nedlouho po obrácení. Velké plus může být, že jsou starší, snad i zralejší a že už mívají jednu vysokou školu za sebou.
Jaká je podle vás naše církev?
Různorodá. Neliší se jen Čechy a Morava, ale i diecéze jedna od druhé. Za svůj kněžský život působím ve čtvrté diecézi z osmi. Velmi dobře jsem poznal Brno, kde jsem za šestnáct let vystřídal sedm „štací“, v Olomouci jsem byl jedenáct let, v Litoměřicích pět roků studoval a pět roků prožil jako biskup. A teď už patnáct let žiju v Českých Budějovicích.
Morava je v dobrém slova smyslu více tradiční a věřící z toho mohou v duchovním životě těžit. Naproti tomu, jak říkal pan kardinál Tomášek, „litoměřická diecéze je chemicky čistá od náboženství“. Lidé tam díky tomu nemají vůči církvi tak velké předsudky. Nebylo tedy divu, že děkanem pedagogické fakulty v Liberci byl blahé paměti P. Miloš Raban, který své kněžství neskrýval a chodil běžně v kolárku.
Ptám se kvůli vašim zkušenostem ze setkání při návštěvách farností.
Tak jen telegraficky, aniž bych se chtěl někoho dotknout. Morava má v sobě větší vřelost. Lidé se s vámi hned objímají, nadšeně vás přijímají. Na pomezí, tedy na Vysočině mají zpočátku odstup a jsou nedůvěřiví, než si vás prověří, ale když u nich projdete, tak by za vás dali duši. A moji Jihočeši jsou hrdí na to, že jsou „země zamyšlená“. Jsou prostě zadumaní, jen tak se neotevírají, ale jsou velmi citliví.
Velice si přeji, aby v době moderních komunikačních prostředků byla mezi věřícími co největší snaha vzájemně se setkávat a obohacovat se svým obdarováním, jinakostí. Latinské přísloví říká: „variatio delectat“, pestrost, různost těší. A můžeme se jedni od druhých dobrému naučit.
Ve kterém působišti vám bylo milo?
Třeba v Pozořicích, kde jsem začínal a byl tam pouhého půl roku. Této farnosti jsem vděčný za celoživotní nasměrování. Rok po Chartě 77 jsem byl přeložený do Brna-Židenic, kam se najednou začali hrnout lidé z celého Brna, a tak kvůli tomu komunisti zrušili nedělní provoz autobusové linky 45 ze sídliště Lesná. Potom jsem odtamtud byl vypoklonkován a bolševický církevní tajemník mi napsal do posudku: „Pater Posád má rád mladé ženy a jazz.“ Tím chtěl říct, že jsem byl obklopený mladými lidmi, a protože jsme hráli na kytary, viděl v tom jazz.
Jednou z oblastí, kterou jste mezi biskupy pověřený, je právě starost o pastoraci mládeže.
Pastorační péče o mladé lidi církevním tajemníkům fakt děsně vadila. A mně to přineslo časté stěhování. A ti mladí lidé mi zůstali. Uvítal jsem, že mi v České biskupské konferenci byla přidělena na starost pastorační péče o ně. Momentálně pilně připravujeme naši účast na Světových dnech mládeže v Lisabonu.
Máte na starosti také Charitu a jste jejím prezidentem.
Práce v Charitě mě baví, těší a hlavně nabíjí. Úplně všichni, které jsem při práci v Charitě potkal, jsou lidé dobré vůle. Církev má tři pilíře: hlásání evangelia, vysluhování svátostí a charitu – diakonii. Bez této třetí nohy by církev vůbec nestála. Pro zaměstnance, klienty i jejich rodiny je kontakt s Charitou také šancí poznat církev. Vezměte si třeba podivuhodné dílo Tříkrálové sbírky, do které se zapojuje tolik lidí. Na charitní dílo jsem velmi hrdý.
Co vám v biskupské a kněžské práci přišlo naopak nejtěžší?
Moje služba v litoměřické diecézi. Při jmenování sídelním biskupem této diecéze jsem pod tíhou zodpovědnosti onemocněl. V době nemoci se o mne celkem nikdo nezajímal. Když jsem se po půl roce uzdravil, což nebyl můj subjektivní dojem, ale stanovisko odborníků z oblasti psychologie a psychiatrie, k mému překvapení jsem byl žádán, abych rezignoval. I když jsem písemně žádal o sdělení důvodu spolubratry biskupy, nebyl mi sdělen. Byl jsem přeložen do Českých Budějovic. Ale vše je odpuštěno a zapomenuto, nemám s tím už problém. Nakonec to vlastně byla veliká zkušenost. Poznal jsem, že je pravda, když se říká, že to, co nás neporazí, nás zocelí. Jsem šťastný tady a teď.
Znáte nějakou svoji biskupskou přezdívku?
Ptal jsem se na to biskupů, jestli nevědí. Jeden mi připomenul, co vymysleli bystří bohoslovci v Olomouci, totiž že někteří biskupové participují na Božích vlastnostech. Například říkali, že biskup Vojtěch Cikrle je Neviditelný, kardinál Dominik Duka je Vševědoucí a já jsem Všudypřítomný.
Já jsem zas slyšel, že vám bohoslovci říkali Česílko?
Ten vodník? Představte si, já ho neznal a musel si dohledat, co je zač. A je to docela sympatická postavička, tak se k němu hlásím. (smích) Je to určitě z doby, kdy jsem měl dlouhé vlasy, ale už jich přitom nebylo mnoho.
A proč jste nosil dlouhé vlasy?
Jsem povaha, ke které to vůbec nesedí. Snažím se spíš nevyčnívat. Když jsem přišel do pastorace, stal se z toho projev vzdoru vůči režimu. Také jsem zkoumal, jestli mě lidé budou i s dlouhými vlasy přijímat. Při jedné návštěvě nemocných se do mě jeden farník pustil. Tak jsem se ho ptal, jestli má někde v bytě obraz Pána Ježíše. Zavedl mě do ložnice, kde visely obrazy Panny Marie i Krista. Povídám: heleďte, Pán Ježíš má taky dlouhé vlasy – a to je důvod, proč já je taky nosím. Teprve pak mě ten pán vzal na milost.
Co děláte jako biskup vysloveně rád?
Navštěvuji rád kněze, rodiny, farnosti a farní společenství. Z litoměřické diecéze jsem odcházel s roční bilancí návštěvy 47 vikariátních setkání. Stejným způsobem se o to společně s biskupem Vlastimilem snažíme i tady v Českých Budějovicích. Prostě rád se setkávám s lidmi, a proto chodím v kněžském oblečení, aby i pro ty, kteří mě neznají, bylo na první pohled jasné, koho potkávají. Žijeme v době, kdy potkat kněze není až tak časté. Na svých cestách jsem vždycky brával stopaře. Záhy jsem se jim pokaždé představil, aby tu dobu, co spolu pojedeme, mohli využít i jako setkání s knězem. Jeden stopař byl tak překvapený, že mi na to odvětil: „To nevadí, každý se musí nějak živit.“
Počkejte, ale zpátky k otázce. Bude mi sedmdesát, z toho jsem 46 roků knězem, 15 let jsem strávil v pastoraci, 11 roků jako spirituál a 20 let jsem biskupem. Nestačím Bohu i lidem děkovat za to, jaký mohu žít hezký život!
Pavel Posád (* 28. června 1953, Budkov) je pomocný biskup českobudějovický. Na kněze vysvěcen biskupem Josefem Vranou v roce 1977. V roce 1993 se stal spirituálem olomouckého Arcibiskupského kněžského semináře. Dne 24. prosince 2003 jej papež Jan Pavel II. jmenoval 19. biskupem litoměřickým. V listopadu 2004 Svatý stolec rozhodl, že kvůli jeho zdravotním potížím bude v litoměřické diecézi jmenován apoštolský administrátor. Dne 26. ledna 2008 byl ze své funkce odvolán a jmenován titulárním biskupem ptujským a pomocným biskupem českobudějovickým. Od 1. února 2009 se stal rovněž prezidentem Charity Česká republika, jímž je dosud.
JIŘÍ MACHÁNĚ
Sdílet článek na:
