26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Bezdomovectví jako módní téma?

5. 2. 2014

|
Tisk
|

Kdo u nás pomáhá lidem bez domova odrazit se ode dna

Vydání: 2014/6 Vládu čeká obnova důvěry v politiku, 5.2.2014, Autor: Alena Scheinostová

Příloha: Perspektivy

Česká republika pozvolna začíná následovat trendy západních zemí, kde chudoba a sociální vyloučení představují časté veřejné téma. A tak jsme za poslední měsíce svědky početné „hostiny chudých“ pořádané pod mottem Zachraň jídlo na pražském Václavském náměstí, setkáme se s bezdomovcem hlásícím v televizi předpověď počasí či se od člověka bez přístřeší můžeme v rámci projektu Pragulic nechat provést historickými zákoutími české metropole.

Pozornost široké veřejnosti na sebe strhla listopadová akce Noc venku, po loňské ostravské premiéře pořádaná letos celkem v devíti českých městech a také v Bratislavě. Pracovníci charit, diakonií, Armády spásy a další dobrovolníci připravili venkovní večerní program v centrech zapojených měst, s živými koncerty, tematickými projekcemi, tvůrčími dílnami, ale také s duchovním programem. Účastníci posléze strávili zbytek noci přímo na místě, na ulici, na donesených karimatkách a ve spacácích – jako projev solidarity s těmi, kdo venku nocují pravidelně a nedobrovolně.

Příklad Noci venku je v rámci zviditelňování problému bezdomovectví výmluvný ve více ohledech – předně sem patří její duchovní přesah. Ten je samozřejmě do určité míry zákonitý, neboť církve – s církví katolickou na čelném místě – se řadí k hlavním zřizovatelům azylových domů, nocleháren či poraden pro lidi bez domova a zaměstnanci těchto zařízení se nezřídka ke křesťanství hlásí.

Zařazení bohoslužeb či modlitby za oběti ulice do programu akce (jako například v Brně, kde se angažovala farnost u sv. Tomáše s P. Václavem Sloukem v čele a kde krátké pietní pásmo tvořilo dokonce součást navazující odborné konference)
naznačuje, že fenomén bezdomovectví – snad svou praktickou neřešitelností? 
– otevírá otázky a sféry, před nimiž se pokorně skloní i současná sekulární společnost. A jde-li o „PR církve v situaci, kdy se snaží ukázat, že si zaslouží peníze z restitucí“, jak také po akci promlouval hlas lidu, může být odpovědí, že jde o PR oprávněné a zdařilé, rozhodně ne samoúčelné.

Pomoc, nebo sebeprezentace?

Jistě je zcela na místě úvaha, zda je veřejný happening něčím víc než parazitujícím divadlem, zábavou, eventuálně zdařilou sebeprezentací jednotlivých subjektů.

Je pravděpodobné, že se pouličního festivalu s křesťanským nátěrem, s kapelami, batikováním textilu či čtením poezie zúčastní povětšinou výrazně profilovaná a už předem názorově orientovaná skupina mladých lidí, zdravotně způsobilých k nocování „pod širákem“, kterým jejich ohebné pracovní či rodinné závazky dovolují strávit noc mimo domov.

To však samo o sobě ničemu nepřekáží. Okamžitý prospěch lidem bez domova plyne z potravin či hygienických potřeb, jež byly v některých místech stanoveny jako vstupné na akci a jež byly předány potřebným (v Olomouci je například zdejší charita rozdala ve svém nízkoprahovém centru či „bezprizorným“ lidem bez přístřeší, tedy těm, kteří z různých důvodů nevyužívají žádnou sociální službu). O bezprostředním přínosu společné modlitby lidí dobré vůle jistě též netřeba pochybovat. Pozitivní dopad má ovšem též samotné konání podobných akcí a jejich medializace.

Tváře bezdomoví

Komunita Sant’ Egidio, jejíž členové s lidmi bez přístřeší kontinuálně pracují v terénu, před časem na tematickém setkání v Senátu ČR inspirovala chápáním lidí bez domova a pod hranicí chudoby nikoli jako společenské periferie, nýbrž jako svébytné součásti společnosti. Akce typu Noc venku umožňují tím, že se konají pro veřejnost, na veřejném prostranství, veřejnosti „na očích“, odbourat mlhavé představy a předvést skutečnou každodenní podobu bezdomoví, respektive rozmanité konkrétní tváře, jichž může otázka lidí bez domova nabývat. Podotkněme, že Noc venku se odbývala se spoluúčastí samotných bezdomovců, nešlo jen o jakési akademické „vžívání se do jejich situace“; lidé bydlící a nebydlící se setkali nejen ve společném prožitku, ale například též v improvizované poradně či nad kotlíky s teplým jídlem, které v pražském dějišti pro účastníky uvařily kuchařky bez domova z organizace Jako doma.

Zážitkové akce typu Noci venku či Zachraň jídlo rovněž poutají pozornost k alternativním, šetrným způsobům přístupu k životním potřebám, jež lidé na ulici často z nezbytí skvěle ovládají. Při hostině Zachraň jídlo se pro veřejnost vařilo z nezávadných potravin, které by ale jinak byly zlikvidovány jako blížící se doporučenému datu spotřeby nebo jako vzhledově nevyhovující prodeji; v některých dějištích Noci venku se prezentoval použitý textil jako alternativa oblékání, podobně pražské Rodinné centrum Letná před Vánoci už druhým rokem zopakovalo sbírku použité, respektive nepoužívané kosmetiky pro ženy na ulici a v azylových domech.

Důraz na šetření, skromnost a opakované využívání surovin a výrobků je v současné společnosti, uvyklé snadnému přístupu k potravinám i produktům a jejich nadbytku, inspirativní a stává se tématem, jež je třeba zviditelňovat. Tím spíše, jaké ekonomické i etické kontroverze vyvolávají otázky spotřeby, výroby, konzumerismu či přístupu k „dobrům země“ v globálním měřítku.

Ztráta přístřeší jako ztráta kontaktu

V neposlední řadě mají podobná „pouliční představení“ pozitivní význam pro ty, jichž se týkají – pro lidi bez přístřeší. Pochopitelně nejsou a ani nemohou být přímou cestou k řešení jejich patové životní situace. Ačkoliv právě zmíněný příklad kuchařek bez domova toto skeptické tvrzení relativizuje. „Já moc vařit neumím, ale baví mě to a trochu si tak i vydělám,“ říká jedna z nich, Nikoleta. „A navíc tím jídlem někomu udělám radost.“

Právě pocit, že jsou svému okolí užitečné, je podle Alexandry Doleželové, jednatelky sdružení Jako doma, pro lidi bez přístřeší velmi motivující. Tyto ženy vaří pro veřejnost častěji, třeba na pražských farmářských trzích. Stejně jako o výdělek jde přitom i o to, že u prodejního stánku mohou komunikovat s „normálními“ (rozuměj bydlícími) lidmi a předvést, že i „na okraji“ něco užitečného dovedou. Okolí zase vidí, že ženy bez domova vypadají různě, různé jsou důvody, jež je přivedly do jejich postavení, a že se svou situaci snaží řešit.

Žena – to je domov

A padají i další stereotypy, například představa, že člověk bez domova je a priori špinavý, nečistý a jídlo od něj není bezpečné jíst. Kuchařky bez domova dodržují při vaření platný hygienický standard; a není pravda, jak tvrdí Nikoleta, že by neuměly vařit – školili je profesionální kuchaři z kvalitních pražských restaurací. Tam také ženy zatím nacházejí díky vstřícnosti jejich majitelů prostory, kde jídla připravují – než získají peníze na vlastní kamennou kuchyň.

Za tímto účelem nedávno proběhla v jednom z pražských klubů další netradiční „bezdomovecká“ akce – benefiční koncert s promítáním dokumentu o životě bezdomovkyň a výstavou z jejich uměleckých děl – fotografií a kreseb.

Ženské bezdomovectví, na něž se sdružení Jako doma zaměřuje, je ostatně poměrně málo známým jevem a právě sem by se v budoucnu mohl více zaostřit pohled veřejnosti i pomáhajících subjektů a programů. Mezi lidmi bez domova, zvláště těmi, kteří skutečně končí na ulici bez jakéhokoli přístřeší, jsou sice ženy v menšině, právě odtud se však odvíjí část jejich problémů: dostupné služby totiž obvykle odpovídají především potřebám mužů a nereflektují, že potřeby nebydlících žen mohou být specifické.

„Některé ženy by například uvítaly noclehárny nebo nízkoprahová zařízení, kde by se nesetkávaly s muži, protože z jejich strany byly v minulosti vystaveny násilí,“ zmiňuje Alexandra Doleželová. Především na muže pamatují podle ní také organizace, které bezdomovcům pomáhají se zaměstnáváním. I každodenní „provoz“ na ulici je pro ženu obtížnější, už proto, že si mezi muži hůře vybojuje něco k jídlu a určitou ochranu či zázemí najde fakticky jen u kuplířů jako poskytovatelka sexuálních služeb.

„Velmi často tyto ženy mají děti, o které se musejí postarat,“ přidává Doleželová. „Přežívají pak v azylových domech, na gauči u příbuzných nebo u nespolehlivých partnerů.“

Dívejte se na nás

V dokumentu Nejsme neviditelné, který sdružení Jako doma sestavilo z výpovědí žen bez bydlení, protagonistky promlouvají o úskalích své situace i o příčinách, jež je do ní přivedly: jednou jde o útěk od agresivního manžela, podruhé ženu vyhodil partner z bytu. Další vyrostla v dětském domově a po dovršení dospělosti neměla kam jít, jiná zestárla a ze svého důchodu dosavadní bydlení neuplatila, tím spíše, že jí po manželovi zbyly dluhy.

„Mezi ženami, s nimiž pracujeme, jsou jak vysokoškolačky, tak ženy bez vyučení, mladé i staré, každý příběh je úplně jiný,“ tvrdí Doleželová. Dvacítka z nich nyní získává novou kvalifikaci, a sice schopnost fundovaně poradit dalším lidem v obdobné situaci – tam, kde se s nimi přirozeně setkávají: pomoci s řešením dluhů, drogové závislosti, možnostmi nouzového ubytování či zaměstnání.

„Ve chvíli, kdy se ženy dostanou na ulici, velmi často vůbec nevědí, že existuje nějaká pomoc, poradna, dávky, azylový dům. Jedna z protagonistek filmu vzpomíná, že se dva roky protloukala na ulici, než se dozvěděla, že existuje něco jako azylové ubytování,“ podotýká Doleželová. Tomu by mohly proškolené poradkyně v terénu zabránit.

„Vědět, co si počít a kam se obrátit, není vůbec samozřejmé – abyste si poradila, musíte už něco znát,“ dodává Doleželová. Podobně jako kamenná kuchyň kuchařek bez domova je i tato podoba terénního poradenství možností, jak najít uplatnění a vylepšit si pošramocený pocit vlastní důstojnosti.

Právě ten je, jak se shodují odborníci napříč obory, zcela zásadní, aby se člověk bez domova dokázal odrazit ode dna a vymanit ze subkultury, která ho stahuje dolů, v níž, pokud se člověk nepřizpůsobí, nelze obstát a kde platí normy a pravidla značně odlišné od těch obecných.

Křesťanství – jemuž je pohled na člověka jako nezpochybnitelně důstojnou bytost odrážející důstojnost Boží niterně vlastní – má v této rovině mnoho co nabídnout. A spojit respekt k druhému s vynalézavostí cest, jak mu pomoci vzhůru, může být jen ku prospěchu.

Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou