Vydání: 2009/35 Proč tolik prší, 28.8.2009

Katolické chrámy se často pyšní svým stářím, stylovou architekturou či uměleckou výzdobou svých interiérů. V poslední době však přibývá i kostelů s bezbariérovým vstupem.

Jedním z takových příkladů jsou dva kostely plně přístupné vozíčkářům v Olomouci. Další kostel hanácké metropole o bezbariérový přístup pro „své“ věřící momentálně usiluje. Nájezdová ramapa je nainstalována i v hlavním olomouckém chrámu, katedrále svatého Václava. Bohužel má o něco větší sklon. „Dříve jsme mívali menší dřevěný nájezd, teď je kovový a delší – zhruba 2,5 metru, avšak podle normy by měl mít zhruba šest metrů,“ vysvětluje kostelník Antonín Kučera, podle něhož jsou uvnitř kostela nájezdy také u menších schodů. „Vozíčkáři se dovnitř dostanou lépe než kdy předtím, ač potřebují pomoc. Rampa, která do katedrály vede přibližně od roku 2002, je pevná. Nicméně není to nezvratný zásah, tudíž ji lze demontovat a také dlažba by se dala snadno uvést do původního stavu,“ doplňuje svatováclavský farář P. Bohumír Vitásek a dodává, že bezbariérový přístup vítají nejen vozíčkáři, ale i rodiče, kteří přicházejí na bohoslužby s dětmi v kočárku. Bez problémů se lidé mající potíže s chůzí dostanou i do svatomořického chrámu. „U hlavního vchodu máme dřevěný nájezd. Nechali jsme si ho vyrobit speciálně pro tento účel a tím, že je mobilní, ani nijak nezasahuje do vlastní stavby a dlažby,“ vysvětluje místní jáhen Jiří Kočenda. S problémy se naopak potýká kostel sv. Michala. Do chrámu vede deset schodů, a proto není možné bezbariérový vstup řešit dřevěným nájezdem. „Ještě předtím než jsem podal oficiální žádost, jsem se ptal na Národním památkovém ústavu a na olomouckém magistrátě. A od obou zaznělo jednoznačné ne. Existují prý kostely, kde bezbariérový vstup je, i ty, kde není. Sv. Michal patří k těm druhým,“ říká svatomichalský farář P. Antonín Basler a dodává: „Měli jsme projekt nájezdu od architekta olomouckého arcibiskupství Josefa Jindry navržený v kameni nebo v kovu, ale ani jedna varianta se nelíbila. Neházím ovšem flintu do žita – až se na obou institucích vymění pracovníci, chci to zkusit znovu.“ Přístup pro vozíčkáře je důležitý též v chrámech, v jejichž sousedství či blízkosti sídlí zařízení a organizace pečující o postižené, staré či nemocné. Jedním z těchto případů je dominikánský kostel Panny Marie Růžencové v Plzni. Nedaleko kostela se totiž nachází Dům pokojného stáří, jehož obyvatelé jsou častými návštěvníky kostela. „Bezbariérový vstup u nás slouží zvláště starším lidem, kteří k pohybu potřebují tzv. chodítka. A v neposlední řadě poslouží jednomu zdejšímu duchovnímu, který je upoután na vozík,“ říká dominikán P. Vojtěch Soud- ský.

UPRAVILI PRESBYTÁŘ PRO MINISTRANTA NA VOZÍKU

Zlínský kostel Panny Marie Pomocnice křesťanů je teprve šest let starý a jako bezbariérový už byl postaven – a sice všechny jeho vstupy. Před necelým rokem zde farníci udělali i nájezd k oltáři, k němuž jinak vedou tři schody. „Máme tu jednoho chlapce, který je na vozíčku a velmi rád ministruje. Dříve ho tlačili k oltáři kamarádi. Když to viděli farníci, přišli za mnou s tím, že by udělali nájezd, aby mohl vyjíždět sám. A tak se stolaři domluvili a z překližky zhotovili rampu,“ popisuje vznik pomůcky pro postiženého ministranta zlínský kaplan P. Petr Kopřiva. Jedenáctiletý David Hrabčík má od narození postižené nohy a ruce. Ministrování je jeho velká vášeň, proto byl velmi rád, že mu farníci takhle pomohli. „Dosud všichni sloužili jen mně; jsem rád, že nyní můžu takto sloužit i já jim,“ říká David Hrabčík. Na vytváření chrámových bezbariérových vstupů má P. Kopřiva jasný názor, jenž však není v poloze jednoduchého řešení: „Vstupy bez bariér se dělají do většiny veřejných budov, tudíž by měl být bezbariérový přístup i do kostelů. Ovšem ne za každou cenu – někde to zkrátka není technicky možné. Nové kostely by však měly být bezbariérové vždy,“ míní kněz.