Vydání: 2022/15 Válka jako Kainovo dědictví, 5.4.2022, Autor: Pavel Frývaldský

Příloha: Perspektivy 15

Emeritní papež Benedikt XVI. oslaví 16. dubna své devadesáté páté narozeniny. Narodil se na Bílou sobotu, což má pro něj symbolický význam, protože právě tajemství Velikonoc představuje základ jeho spirituality a střed celého jeho teologického myšlení. O tomto symbolickém významu dne svých narozenin hovoří ve svých vzpomínkách : „Nebyla to velikonoční neděle, nýbrž právě Bílá sobota. Ale čím déle o tom přemýšlím, tím více mi připadá, že to odpovídá podstatě našeho lidského života, který na Velikonoce ještě čeká, ještě nestojí v plném světle, ale přesto se k němu s důvěrou blíží.“
Podobně i myšlení Josepha Ratzingera se o něco více zaměřuje na události Ježíšova utrpení a jeho smrti na kříži než na skutečnost Kristova vzkříšení. Ovšem jednotlivá tajemství velikonočního příběhu spolu úzce souvisí, proto také Benedikt XVI. medituje kříž Zmrtvýchvstalého, který zvítězil nad hříchem a smrtí prostřednictvím své krvavé oběti. Jak můžeme této základní výpovědi křesťanské víry o Kristově kříži rozumět? Nechme se vést Ratzingerovou teologií Velikonoc, kterou shrnul zvláště ve své poslední knize .
Ježíšovo bytí pro druhé
Ve velikonočních událostech se završuje život Ježíše z Nazareta a jeho učedníci plně poznávají, kdo jejich Mistr skutečně je. Benedikt XVI. ve svých meditacích evangelií spatřuje kontinuitu mezi Ježíšovým předvelikonočním životem a jeho utrpením a smrtí na kříži. Ježíš ve svých slovech a činech ohlašuje příchod Božího království, tedy spásnou Boží blízkost Izraeli i celému světu. Skrze Krista přichází Bůh nově do našeho světa: Ježíš zjevuje Otcovu tvář a jeho lásku, která je mocnější než veškeré síly zla. Tato Boží láska, projevující se v celém Ježíšově lidském životě, uzdravuje nemocné, křísí mrtvé, vyhání démony, především však přináší odpuštění hříchů a umožňuje nové společenství s Bohem i mezi lidmi navzájem.
Emeritní papež v této souvislosti hovoří o Ježíšově „proexistenci“, tedy o zcela jedinečné existenci pro druhé. Náš život se často točí kolem nás samých, žijeme spíše ze sebe a pro sebe, mnohdy lhostejně vedle druhých, nebo dokonce proti nim. Jinak je tomu u Ježíše, jehož život je jedinečným vztahem lásky, který lze popsat jako život z Otce a pro nás (srov. např. Jan 6, 57). Ježíšova láska má podobu služby, kterou vyjadřuje ve svém programu: „Vždyť ani Syn člověka nepřišel, aby si dal sloužit, ale aby sloužil a dal svůj život jako výkupné za mnohé (Mk 10, 45). Ježíš chápe svůj život jako službu a jako dar pro nás, protože pouze tento dar nás může „vykoupit“, tedy osvobodit z hříchu a darovat nám plný život.
Důležité je, že sám Ježíš dává velkopátečním událostem tento význam: celý jeho život je služba a dar, který nám nyní může být plně darován. Není to tedy raná církev, nýbrž Kristus sám, který dává svému utrpení a smrti význam oběti za druhé. Děje se tak zejména při poslední večeři, protože právě tehdy Ježíš před svými učedníky prohlásil o chlebu, že je to jeho tělo, které se za ně vydává, a o víně, že je to jeho krev, která se za ně prolévá (srov. Lk 22, 19,20). Jeho smrt je obětí lásky, jež nás má vytrhnout z egoismu a umožnit nám nový život s Bohem. Ježíš dobrovolně přijímá pašijové události jako projev „své lásky až do krajnosti“ a jako pokornou službu, kterou symbolicky předznamenává, když svým učedníkům umývá nohy (Jan 13, 1).
Kříž jako „hořící keř“
Ježíš, který dává svůj život za nás, naplňuje své poslání, které přijal od svého Otce. V Kristově oběti se zjevuje Boží láska ke světu: „Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný“ (Jan 3,6). Joseph Ratzinger proto odmítá nesprávné interpretace velikonočních událostí, jakou je například představa, že Kristus umírající na kříži tiší Boží hněv. Podobné představy zatemňují milující tvář Boha Otce, který posílá svého Syna z lásky k lidem. Právě tuto milující a odpouštějící tvář Boha Otce zjevuje Ukřižovaný, když prohlašuje: „Kdo vidí mne, vidí Otce.“ (Jan 14,9). Svědectví římského setníka, který pod křížem vyznává, že Ježíš je opravdovým Božím Synem (srov. Mk 15,39), odkazuje na to, že všichni lidé (židé i pohané) skrze trpícího Syna poznávají pravého Boha, jenž je skutečným Otcem všech.
Ježíš na kříži zjevuje nejen „Boží tvář“, ale rovněž „Boží jméno“. Bůh ve Starém zákoně zjevil své tajemné jméno Mojžíšovi u hořícího keře (srov. Ex 3,14). Toto tajemné jméno JHVH, které sám Bůh vyložil jako „Jsem, který jsem“, vztahuje Ježíš sám na sebe, když opětovně v Janovu evangeliu říká „já jsem“ (srov. Jan 18, 5-6). Postupné biblické zjevovaní Boha vrcholí podle Ježíšových slov na kříži: „Až povýšíte Syna člověka, tehdy poznáte, že jsem to já“ (Jan 8,28).
Benedikt XVI. ve své knize Ježíš Nazaretský pojímá kříž jako „hořící keř“, v němž poznáváme prostřednictvím Syna, kdo je Bůh: „Na kříži se poznává jeho synovství, jednota jeho bytí s Otcem. Kříž je v pravdě ‚výše‘. Je to výše ‚lásky až do krajnosti‘ (Jan 13,1); na kříži je Ježíš na ‚výši‘ Boha, který je láska. Tam ho lze ‚poznat‘, poznat,
Ukřižovaný je na „výši“ Boha. Na kříži Kristus objal všechny lidi – své přátele i nepřátele – a jako Syn dokonale napodobil lásku svého Otce, „který je dobrý k nevděčným a zlým“ (Lk 6, 35). Na kříži se tedy zjevuje Boží láska „až do krajnosti“ a v ní rozeznáváme lásku trojjediného Boha: Otce, Syna a Ducha Svatého.
Kříž jako „strom života“
Kříž není jen místem Božího zjevení, nýbrž je také nástrojem proměny člověka. Podle Benedikta XVI. smysl kříže vyjadřuje Ježíšovo podobenství o pšeničném zrnu, „které, nepadne-li do země a nezemře, zůstane samo. Zemře-li však, vydá mnohý užitek“ (Jan 12,24). Zaseté zrno v zemi symbolicky umírá, stává se takřka „ničím“, přesto z této „smrti“ vzchází nový život, který přináší užitek. Podobně z Kristovy oběti na kříži vzešel nový život pro církev a pro celý svět. Tuto skutečnost vyjadřovalo především antické a středověké křesťanství pojetím kříže jako „stromu života“. Jako příklad můžeme uvést krásné ztvárnění ukřižování na mozaice z 12. století v bazilice sv. Klementa v Římě.
Vize kříže jako „stromu života“ je blízká Josephu Ratzingerovi, jenž hovoří o několika rovinách této velikonoční proměny smrti v nový život. Jak už bylo řečeno, Ježíš svou bolest a smrt proměňuje v oběť, tedy v dar svého života pro druhé. Konkrétně to znamená, že na projevy zrady, nenávisti a násilí odpovídá odpuštěním a láskou. Ježíš vnitřně proměňuje „pasivní“ utrpení v „aktivní“ projev své lásky. Děje se tak především v jeho modlitbě na kříži, kdy se přimlouvá za ty, kdo ho křižují: „Otče, odpusť jim, vždyť nevědí, co činí“ (Lk 23,34).
Všechna evangelia dosvědčují, že Ježíš vložil celé své utrpení až k poslednímu výdechu na kříži v jednu velkou modlitbu. Na rozdíl od některých teologů Benedikt XVI. ve své knize nepojímá Kristův výkřik: „Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?“ (Mt 27,46 a Mk 15,34) jako výraz zoufalství, nýbrž jako narážku na počáteční slova Žalmu 22.
Ukřižovaný se modlí tento žalm s celým Izraelem a se všemi lidmi trpícími odloučeností od Boha: „Ježíš se modlí velký žalm trpícího Izraele a pojímá tak do sebe nejen celé utrpení Izraele, ale všech lidí tohoto světa, trpících skrytostí Boha. Sám nese před Boží srdce bědný křik světa, který nepřítomností Boha strádá. Identifikuje se s trpícím Izraelem, s lidstvem, trýzněným temnotou Boha, pojímá do sebe jeho křik, bídu, celou jeho bezmoc a tím je zároveň proměňuje.“
Ježíš svou bolest spojuje s nekonečným utrpením všech lidí a proměňuje ji v jedinou velkou modlitbu ke svému Otci. Kristus je skutečným veleknězem, jelikož „přinesl s bolestným voláním a slzami oběť modliteb a úpěnlivých proseb Bohu… a Bůh ho pro jeho pokoru vyslyšel“ (Žid 5,7). Vyslyšením Ježíšových modliteb je událost jeho zmrtvýchvstání, jež je jedinečnou proměnou smrti v život, temnoty ve světlo a zárukou naděje všem, kdo s Kristem procházejí temnotami kříže.
Eucharistie a nový život
S Ježíšovým ukřižovaným a vzkříšeným tělem jsou křesťané spojeni skrze křest (srov. Řím 6,3) a jeho proměněné tělo je zároveň jeho tělo svátostné, které se křesťanům dává za pokrm v eucharistii. Tím se dostáváme k další proměně. Proměněné dary chleba a vína v eucharistii se dávají věřícím proto, aby i oni byli proměněni, aby i oni se připodobnili Kristu a stali se s ním jedním Tělem, obětovaným za spásu světa.
Eucharistie je proto svátostí proměny. Je zpřítomněním Kristova kříže, jenž je „ohněm“, který má přetavit starého člověka v nového a vyvést nás ze zajetí egoismu ke svobodě pravé lásky. Pouze skrze Kristův kříž jsme na cestě do Božího království a pouze v něm je naše naděje, jak krásně shrnuje následující výrok Josepha Ratzingera:
„Ježíš nebyl nesmrtelný v tom smyslu, jak si to lidé odnepaměti přejí, když hledají lék nesmrtelnosti. On zemřel. Jeho nesmrtelnost má podobu vzkříšení ze smrti, která se nejprve udála. Co to znamená? Láska je pořád událostí umírání: v manželství, v rodině, v každodenním lidském spolužití. Takto je také pochopitelná moc egoismu, který je jen pochopitelným únikem před tajemstvím smrti, jenž je láskou. Smrt, nejsilnější moc ve světě, je přece jen předposlední moc, neboť prostřednictvím Božího Syna se láska ukázala být mocnější.“