3.10.2013, Autor: Zita Chalupová

O co jde: člověk má soupeře (bezejmenného, jako skoro vždy na internetu), k dispozici jedenáct písmen. A z nich musí za minutu a půl vytvořit co nejvíce podstatných jmen v prvním pádě jednotného i množného čísla. Jinak se vše počítá podobně jako ve fotbale, tedy oba soupeři si vynulují stejná slova, co zbude, se započítává, čili celkový počet použitých písmen. Kdo vymyslí delší slovo, dává soupeři žlutou kartu, kdo použije všech jedenáct písmen, dává červenou. A hraje se na šest kol (po patnácti minutách, jako že fotbalových devadesát minut). Při remíze se kola přidávají.

Pod vlivem scrabblu, který doma často hrajeme, jsem zpočátku ztrácela drahocenné vteřiny dumáním nad slovem, které by obsahovalo třeba ď. Podstatných jmen v prvním pádě věru není v češtině mnoho. Často mě překvapovalo, co všechno počítač uznává jako česká podstatná jména. Třeba haš, héro, court, nopa (vždycky jsem si myslela, že uzlíček v tkanině je pouze nop), pub, sic (ve významu sedadlo), braun... Mohla bych pokračovat ad absurdum. Překvapivé je, že provozovatelé tohoto serveru tvrdí (pod jedním takzvaným linkem), že zadaná slova ověřuje velmi podrobný slovník, který vznikl na základě nejrůznějších akademických slovníků spisovné češtiny, biologických encyklopedií atd. Pravda, dodávají, že podkladem k němu byl i slovník neologismů. To totiž asi vysvětluje škarbalion (nekonečnu se blížící číslovka ze slovníku mého malého syna) slov, která jsem já, muž, rodiče, vzdělaní kamarádi ani známí nikdy neslyšeli ani neviděli napsané.

Ale učím se! Už třeba vím, že celkem normální staré slovo tlo, které znamená strop, zmíněný slovník neobsahuje. Naopak uznává všechny názvy řeckých písmen, všechny možné (podezírám autory slovníku že často i nemožné) fyzikální jednotky, absolutně všechny měny světa a podobné další pitominy. Dokonce i některé mírné vulgarismy. A už se mi pomalu daří občas i vyhrát! Vždycky začínám tak, že nejdřív využiji všechna písmena, pak se snažím udělat co nejdelší slovo, a nakonec se zabývám slovy typu syn, les, ar, tip, čip a podobně. Stále přemýšlím jako u scrabblu, což mě nezřídka stojí přidělený čas. Ale víc mě mrzí, když nedám strázeň, než že vynechám deset troj- a dvojpísmenných šepletí.

Co se mi však zdá zajímavější: pod hrací plochou ve tvaru fotbalového hřiště je řádek, kde si mohou soupeři v průběhu hry psát. Většinou nepíšu, zdá se mi divné psát si s cizím člověkem (kdybych hrála s počítačem, taky bych si s ním nepsala!). Rozhodně nikdy nepíšu první. Někdy se stane, že soupeř má povídavou náladu. Pak se třeba dozvím, že už nemůže dál hrát, protože ráno přijdou na návštěvu vnoučata. Nebo že nemůže v „dopisování“ používat velká písmena, protože má anglickou klávesnici a neví co zmáčknout. Nebo že je to super hra a mohli bychom se někdy sejít. (Odpovídám zásadně jen na pěkné věty.) Pak je ovšem další druh pisatelů, kteří jsou dotčeni delším slovem nebo využitím všech písmen. A pak se člověk setká s těmi nejhoršími sprostými slovy. Ovšem vlastností těchto autorů je, že když prohrávají, nadávají, když vyhrávají, vulgárně se pošklebují. Takové hry ukončuji, nezajímá mě vyhrávat ani prohrávat, baví mě vymýšlet slova a sledovat, co ze stejného materiálu vytvoří ten druhý.

Asi tak ve třiadvaceti letech jsem byla okouzlena první počítačovou hrou, kterou jsem kdy viděla: na zelenočerné obrazovce v bludišti cosi běhalo a požíralo něco dalšího. Pak jsem se setkala ještě s mnoha dalšími hrami. Nikdy mě nebavily honičky, střílečky, sporty. Karty, domino nebo prastará mamba ale pro mě mají dodneška něco do sebe, i když musím přiznat, že už je moc nehraju. No a už se těším, až mě přestane bavit ten zatracený slovní fotbal.