Baroko chtělo přiblížit nebe člověku
Vydání: 2011/34 Křesťan a baroko, 18.8.2011, Autor: Jiří Prinz
Plná rozporů. Tak by se dala ve stručnosti charakterizovat doba, pro kterou se vžilo označení baroko. Hloubka náboženského citu či rodící se novověká věda tu prudce kontrastuje s náboženským fanatismem a obludností čarodějnických procesů. Zvláště v českých zemích zanechala barokní kultura hluboké stopy. O různých aspektech českého baroka jsme si povídali s ředitelem Ústavu pro dějiny umění JANEM ROYTEM.
Čím je podle vás baroko specifické, co ho odlišuje od jiných kulturních epoch?
Jedna z definic například říká, že baroko směřuje k poznání Boha skrze tento svět. To je názor Zdeňka Kalisty a myslím si, že je to výstižná charakteristika. Baroko totiž počítá s tímto světem, počítá se zhmotněním duchovního, usiluje o přiblížení nebe člověku. I proto se člověk v barokním chrámu cítí téměř jako v nebeském Jeruzalémě. Platí to sice i o středověku, ale gotika byla zaměřena vyloženě vertikálně, zatímco v baroku hraje roli i horizontála. Důraz na materiální stránku, zhmotnění Božího v tomto světě, je jedním z dominujících rysů baroka.
Pro českou krajinu je barok čímsi charakteristickým. Proč je tomu tak? Proč je u nás tolik baroka?
Především si musíme uvědomit, že Čechy byly misijní zemí, v níž katolická církev obnovila své pozice. A co je vhodným prostředkem pro misijní činnost? Třeba návštěva poutních míst. Proto se od 17. až do konce 18. století, do josefínských reforem, putovalo na nejrůznější tradiční i nová místa – na Svatou Horu, do Staré Boleslavi, na Moravě třeba do Tuřan či Křtin. No, a za těch dvě stě let byly k těmto poutním místům vybudovány cesty, kolem cest aleje, na místech, kde poutníci odpočívali, začaly vznikat hostince a poboční poutní místa. Tak se utvářela barokní krajina. Vše vyrůstalo zcela přirozeně. Nebyl to žádný umělý urbanismus, ale žitá krajina.
Co taková pouť pro barokního člověka znamenala?
Lidové poutě jsou jedním ze základních fenoménů barokní kultury. Pro církev představovaly jednu z misijních možností, pro prostého člověka zase chvíli odpočinutí od namáhavé práce. Ale zdaleka nejen to. Poutě lidem přinášely duchovní prožitek, vždyť putovali za něčím krásným. Poutní místa byla komponována těmi nejlepšími architekty, byla krásná a kultivovala lidskou duši. Člověk z vesnice se tu měl možnost seznámit s takovým Dientzenhoferem či Santinim. Takže i kdybychom odhlédli od duchovní stránky, poutě lidi kultivovaly krásou. Z toho pak vyrůstalo podhoubí lidové kultury, zvláště lidová hudba. Poutě ovšem měly i svou sociální funkci – lidé se na nich seznamovali. Byla to dokonce téměř jediná příležitost, jak se lidé ze dvou obcí mohli setkat. Jinak se totiž z vesnice pořádně nedostali. Poutě tedy měly vedle duchovní komponenty také komunikační roli.
Jaká je úroveň českého baroka ve srovnání se zahraničím?
Mimořádnou osobností, a to i v evropském kontextu, je Jan Blažej Santini. Je to osobnost evropského významu, která snese srovnání s Borrominim. Evropské úrovně dosahují i Dientzenhoferové. Jinak je ovšem třeba přiznat, že těžko něco dalšího snese srovnání. Ani takový malíř jako Karel Škréta nedosahuje úrovně opravdu špičkových barokních mistrů. Mezi sochaři patří Braun s Brokoffem k dobrému evropskému průměru, v hudbě je to spíše průměr.
Santini, Dientzenhoferové, Brokoff, to jsou samá cizí jména. Jak sem tito lidé přicházeli?
Řada šlechticů chodila na tzv. kavalírské cesty a v zahraničí viděli, co se kde děje zajímavého. A tak sem z těchto zemí zvali umělce. Řeholní řády měly rovněž kontakty s cizinou, a tak bylo jen přirozené, že sem lákaly zahraniční umělce.
Církev měla v této době jistě i jiné starosti, než zvát do země umělce a pečovat o umění. Se kterými hlavními problémy se v této době potýkala?
Musíme si uvědomit, že v předbělohorském období bylo 80 % obyvatelstva nekatolíků. Byli tu tradiční utrakvisté, novoutrakvisté, kalvinisté, v německé oblasti luteráni, takže katolíci byli minoritou. Je zajímavé, že do osmdesátých devadesátých let 16. století zde k náboženským střetům nedocházelo. Ty se objevují až kolem roku 1600 a nakonec vyústily do evropského konfliktu. Mezníkem je pak Obnovené zřízení zemské, kdy nekatolíci museli opustit zemi a bylo povoleno jediné náboženství – katolické.
A následovala rekatolizace…
Neštěstím byly popravy na Staroměstském náměstí, to se nemělo stát. Tento fenomén pak jde celými dalšími našimi dějinami. Ale i v katolickém táboře byly různé proudy. Na jedné straně velmi tvrdý proud, který reprezentovalo Tovaryšstvo Ježíšovo, na druhé straně ale stáli kapucíni, kteří představovali výrazně umírněnější proud. Spíše umírněný byl i kardinál kníže Harrach, což byl velmi inteligentní muž. Musíme si také uvědomit, že Obnovené zřízení zemské nebylo církevním, nýbrž státním výnosem a že stát do rekatolizace zasahoval a její průběh zhoršoval.
Zmínil jste jezuity. Ti byli v moderní době často až démonizováni. Jak hodnotíte jejich význam pro české země?
Byli opravdu démonizováni a je třeba ihned dodat, že neoprávněně. Jejich obrovský přínos je především v tom, že zde zakládali školy. Představovali skutečnou intelektuální špičku své doby a díky tomu také bojovali proti některým dobovým pověrám, a to velmi tvrdě. Za všechny můžeme zmínit Friedricha von Spee, jenž se postavil proti Kladivu na čarodějnice. To byl také důvod, proč v Čechách, kde byla moc jezuitů velice silná, prakticky žádné procesy s čarodějnicemi nebyly. Že byli důslednými rekatolizátory, o tom není sporu. Je také pravda, že v této době byly ničeny nekatolické knihy. Na druhé straně ovšem v jezuitských kolejích existovala v knihovnách oddělení „Libri prohibiti“, kde byly všechny tyto knihy uchovávány a mohly také být za určitých podmínek studovány. A protože si jezuité byli velice dobře vědomi hodnot pedagogických, vydávali například i Komenského, jehož jako pedagoga uznávali. Dále je třeba připomenout, že řada jezuitů pocházela ze sociálně slabších vrstev, protože v jezuitských kolejích mohli studovat i chudí, zato talentovaní jedinci a nemuseli si studium platit. Neoddiskutovatelnou zásluhou církve na západě je, že poskytla lidem možnost intelektuálního rozvoje. Jezuity proto hodnotím převážně pozitivně.
Když hovoříte o procesech s čarodějnicemi, nelze se nezeptat na stinné stránky barokní doby…
Procesy s čarodějnicemi jsou samozřejmě jednou z takovýchto stinných stránek, byť, jak už jsem říkal, ne všichni s nimi souhlasili. Víme také, že v těchto procesech hrály často roli zištné motivy a svou roli sehrála též individuální selhání řady představitelů církve. Další temnou stránkou této doby je náboženská netolerance, která ovšem nebyla žádnou výsadou katolické církve; stačí připomenout, jak bylo zacházeno s katolíky v Anglii či jiných protestantských zemí. Úplně špatná byla totiž zásada „čí území, toho náboženství,“ kterou razily obě strany.
Baroko bylo po dlouhou dobu označováno za dobu temna. Je už dnes takovéto hodnocení opuštěno?
Obecně si myslím, že už to tak vnímáno není. Zvláště pak ne v odborné veřejnosti. Přirozeně v některých církvích, jako je Církev československá husitská nebo Českobratrská církev evangelická, negativní obraz baroka stále přetrvává. Je to dáno tím, že mají zkušenost s některými nepěknými rysy této doby, jako je například právě ona nešťastná poprava na Staroměstském náměstí.
Jaký byl v této době poměr státu a církve?
Vztah církevní a světské moci byl jedním z velkých problémů této doby. Církev neměla zase tak pevnou pozici, jak se na první pohled zdá. Rozhodující v 17. století byla císařská moc. Biskupové byli často na světské moci závislí. Například z doby kolem roku 1730, 1740 máme zprávy, že když se stal někde zázrak, musel se nejprve hlásit gubernii. A když gubernie rozhodla, že to zázrak je, teprve ho postoupila církvi. Je proto třeba přiznat, že církev byla v područí státu. Dokonce možná více, než tomu bylo jindy. Ještě se to zhoršilo po nástupu Marie Terezie, kdy už to spělo k totálnímu područí.
Zdá se, jako bychom v naší době zažívali zvýšený zájem o baroko. Co je toho příčinou?
Je to dáno i tím, že barok poskytoval hodnoty, které jsou i pro dnešního člověka důležité. Vezměme jen harmonii života a smrti v barokní době: zatímco barokní člověk neměl strach ze smrti, dnes je toto téma tabu. V tom vidím velmi přínosné poselství baroka pro dnešního člověka.
