22. 7. 2014
|Až se 20. století jednou změní v hlavách školáků ve vzdálenou epochu nepřehledných dějin, mohl by se tepelský opat Heřman Tyl stát vhodnou učební pomůckou.
Vydání: 2014/30 Mezi mořem a ultramaratonem, 22.7.2014, Autor: Aleš Palán
V jeho životě se totiž jako v zrcadle zobrazují mnohé zásadní tendence, jimiž tato země v uplynulém století prošla. Heřman Josef Tyl se narodil právě před sto lety – 31. července 1914.
Jako by si sám tepelský opat uvědomoval, že jeho život je nositelem jedinečného svědectví. Vždyť své vzpomínky nazvané původně Psancem lásky opřel nikoliv o šťastné dětství, ale právě o ty nejdramatičtější životní okamžiky. Ty byly v jeho případě pevně spojeny se společenskými změnami – bohužel dost často neblahými.
Heřman Tyl se narodil v Cakově na Olomoucku 31. července 1914 – tedy ještě za Rakouska-Uherska. Jeho dětství bylo spojeno nejen s utvářením idejí nové republiky, ale také s bojem proti Římu. Proticírkevní rétorika nicméně v duši mladého ministranta úvahy o zasvěceném životě spíš posílila. Po maturitě v Prešově vstoupil v roce 1935 k novoříšským premonstrátům. A tady do jeho života vkročily „velké“ dějiny v plné síle.
Zločinci z povolání
Pomník před klášterem dodnes připomíná tragédii, která komunitu postihla v době heydrichiády. V květnu 1942 přepadlo Novou Říši komando SS a v podstatě všechny řeholníky odvleklo do brněnských Kounicových kolejí. Skončil zde i mladý provizor kláštera, tedy jeho hospodářský správce, Heřman Tyl.
A bylo ještě hůř: premonstráti byli odvlečeni do vyhlazovacího tábora v Osvětimi, mnoho z nich nepřežilo. „Nenávist vůči kněžím a všemu, co se vztahovalo k Bohu, neznala mezí – a to jak u SS, tak u vrahů a zločinců z povolání, kteří byli našimi šéfy v pracovních komandech. Jejich tyranii a sadismu jsme byli vydáni na milost a nemilost,“ vzpomínal později Heřman Tyl.
Po dlouhých měsících strávených v továrně na smrt byl mladý premonstrát vybrán do dalšího transportu. Nevěděl, jestli nejde na jistou smrt. „Nová nejistota. Nejhorší v tom, že budu sám, bez bratří a přátel, bez známých… Je se mnou Kristus,“ připomínal si však stále. Konce války se Heřman Tyl dočkal v Buchenwaldu.
Po osvobození začal svou práci jako novoříšský administrátor, ale již v roce 1946 byl jmenován převorem v Teplé. Přišel do kláštera, kde část původního osazenstva byla podezřívána z kolaborace a čekala na odsun či soud. Je dějinným paradoxem, že zatímco na novém místě se Heřman Tyl pokoušel zlepšit děsivé podmínky, které panovaly v lágrech pro odsouvané Němce, v jeho starém působišti, kde byl velmi populární, vyhráli komunisté volby slibem, že se zasadí o Tylův návrat do Nové Říše. Ten se už nikdy neuskutečnil, nicméně komunisté do Tylova života zasáhli brzy, a to opravdu zásadním způsobem.
Skepse i humor
Na začátku padesátých let byl Heřman Tyl znovu zatčen a ve vykonstruovaném procesu odsouzen na dvanáct let vězení. Ani to ho nezlomilo. Jeden čas trávil spolu s dalšími duchovními internován v Kolíně. Smutek se zde mísil s nadějí, skepse s humorem. Svědčí o tom Tylova vzpomínka na známou písničku, kterou vězni opatřili novým textem: „Kolínečku, Kolíne, stojíš v pěkné rovině, katolických kněží řady, odsouzených z velezrady, trpí v tobě nevinně. Bachař je prohání, žalmy zpívat jim brání. Chválí Boha bez brevíře, denně rostou v pevné víře, že je Pán Bůh ochrání.“
Tyl prošel řadou komunistických kriminálů. Ve Valdicích, Jáchymově, Leopoldově a na Mírově se mohl setkat nejen s několika spoluvězni z koncentráků, ale zanedlouho i s některými z těch, kteří byli před pár lety náruživými aktéry „rudé spravedlnosti“. Nyní se ale stali jejími oběťmi. Tak jako bránil hned po válce německé řeholníky a laiky před nelítostným hněvem Čechů, nyní P. Tyl ochránil před lynčováním i několik zatčených komunistických pohlavárů. Nejen svými názory, ale hlavně autentickým postojem dokázal všem kolem sebe připomínat potřebu odpuštění.
Po propuštění v roce 1958 pracoval Heřman Tyl až do poloviny šedesátých let jako skladník v JZD. Ani v těchto letech nezapomínal na premonstrátskou komunitu, která se kolem něj začínala organizovat. Jako duchovní mohl následně působit v Bohuslavicích u Konice a v Mariánských Lázních. Za normalizace byl o státní souhlas opět připraven a strávil nelehké roky v Bítově na Znojemsku. Poslední období před tím, než byl v roce 1990 zvolen tepelským opatem, strávil ve Slatinicích u Olomouce.
Heřman Tyl byl však už vážně nemocen, trpěl sklerózou multiplex a po dvou letech na pozici opata rezignoval. Zemřel v Mariánských Lázních 10. prosince 1993. Díky jeho nezdolnosti přetrvala kontinuita kláštera desetiletí hrůzovlád obou totalit. Díky jeho lásce si dodnes můžeme připomínat, jak má křesťan odpovídat na bezpráví.