26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Aspoň na Štědrý den estébáci neprudili

18. 12. 2013

|
Tisk
|

Její jméno někdy používám jako argument. To tehdy, když někdo tvrdí, jak je církev, a ostatně celá společnost, zahleděná do sebe a nedbající o potřebné. Dokud jsou tu s námi lidé jako ona, nebude to s námi tak špatné. Kdo ji zná, přijde mu to neuvěřitelné: za dva týdny oslaví socioložka a někdejší disidentka DANA NĚMCOVÁ své osmdesátiny.

Vydání: 2013/51 Cesta do Betléma, 18.12.2013, Autor: Aleš Palán

Je váš byt pořád takovým průchoďákem a soukromým azylem jako dřív?
Už ne tak dalece. Generace lidí, kteří se k nám uchylovali, už není tak bezprizorní. Navštíví nás, když přijedou, třeba se na několik dnů zdrží, ale proti dřívějšku je to mnohem střídmější.
Nezaklepe tedy už nikdo neznámý na dveře, že potřebuje pomoc?
Naposledy takhle zaklepali brzy po listopadu 1989. Bylo to mezi třetí a čtvrtou ráno, trochu jsem se lekla: „Přece teď už estébáci na domovní prohlídky v jitřních hodinách nechodí!“ Otevřela jsem a stáli tam manželé z Brna, kteří o nás někde slyšeli, a s nimi těhotná paní, malý chlapec a muž – kubánská rodina. Ti Češi byli tomu chlapci kmotry. Kubánec uměl velmi dobře česky a byl využíván kubánskou ambasádou jako tlumočník. Jeho známý se zúčastnil nějaké demonstrace a beze stopy zmizel. On se bál téhož, a když v televizi viděl stříhat dráty na hranicích, zkusil přejít na Západ. Jenže pohraničníci je zadrželi.
Co jste si s nimi počala vy?
Čtrnáct dní jsem chodila na tehdy ještě bolševické ministerstvo jednat, jestli by je nepřevedli do Rakouska. Dopadlo to bizarně: fízlové nás vzali na hranice, čáru jsme překročili sami. Na rakouském imigračním úřadě jsme prožili krušný den, protože nás považovali za převaděče. A když si konečně ověřili, že jsem členkou českého parlamentu, začali apelovat, abychom rychle přijali emigrační zákon. Kubánce dusili tak, že se před nimi museli i česky pomodlit, aby viděli, že si opravdu nevymýšlejí, že nemohou zpátky na Kubu z náboženských a politických důvodů.
Tímhle příběhem tedy začala vaše polistopadové „kariéra“ zaměřená na pomoc uprchlíkům.
Nabrala jsem zkrátka tento směr… Zákon o uprchlících jsme pak přijali během dvou roků. Dokonce jsme v něm tehdy měli poskytnutí azylu z humanitárních důvodů, což nám politická garnitura po roce 1992 vyškrtla.
V dobách Charty 77 u vás doma nacházeli zázemí lidé pronásledovaní režimem. Jak tomu bylo v devadesátých letech, když zejména z Balkánu utíkali jiní pronásledovaní?
Když jsem v roce 1992 skončila v parlamentu, začali k nám přicházet první uprchlíci z Bosny a Hercegoviny. Zástupkyně Vysokého komisariátu pro uprchlíky mi zavolala, že mají dvě rodiny z Bosny a žádné ubytovací zařízení pro ně. Tak se zabydleli u nás doma. Otřáslo námi, když se malé děti, které jsme přijali, bály spát u okna – na rušné ulici, ve čtvrtém patře! Měly v sobě zkušenost ze střelby v obleženém Sarajevu… Později jsem vyjednala s holandskou ambasádou, že ty dvě rodiny přijali a poskytli jim ochranu.
Dobře jsme v té době spolupracovali s ředitelem odboru pro uprchlické otázky na ministerstvu vnitra Tomášem Haišmanem. Pro lidi, kteří utíkali před válkou, byla zřízena dočasná útočiště, humanitární střediska. Dodnes je u nás velká skupina Bosňanů.
Jsou to katolíci, pravoslavní, muslimové…?
Jsou tu i ti úplně sekularizovaní… Mezi sebou nerozlišují, nevěnují se tomu, kdo je chorvatského či srbského původu; všichni byli psanci. Mají obavy vrátit se tam, kde vyrostli. Politika v Bosně nespěje k uspokojivému řešení. Měla jsem strašný pocit, když jsem tam byla krátce po válce a viděla bílé kříže na kopcích a pod nimi spálené srbské vesnice. Politika zničila všechno lidské, byla narušena sama podstata snášenlivosti a dialogu.
Příklad Bosny bývá často využíván jako příklad, že soužití více náboženství a národností není možné.
Tamní soužití bylo úplně normální, než ho z politických důvodů intelektuálové rozvrátili. Jistě že za tím stály i důvody ekonomické: nerovnoměrnost rozdělení od severu k jihu byla v Jugoslávii velmi výrazná. Jestli Tito někoho z politických důvodů pronásledoval, byli to nacionalisti; jiní političtí vězni v Jugoslávii nebyli.
Hovoříme o exulantech… Vánoce v českém prostředí bývají chápány jako rodinné svátky, zamykáme se ve svých bytech se stromečkem. Kdybychom vzali biblickou zvěst opravdu vážně, jsou to ale také svátky exilu.
Svatá rodina musela utíkat velmi rychle – i s oslíkem. Vánoce jsme si dnes zprivatizovali takovým způsobem, že v jejich sekulární podobě zůstáváme v uzavřeném kruhu a soustřeďujeme se spíš na to, co lidem působí starosti, než na radostné očekávání.
Jaké jsou vaše Vánoce?
Advent bereme vážně. Na Vánoce se scházíme s nám blízkými rodinami, a to včetně těch, kteří se hlásí k židovství. Jedna naše příbuzná zjistila až v době, kdy byla její maminka před smrtí, že je Židovka. Válku přečkala tím, že se provdala za evangelíka a přihlásila k evangelické církvi. Když to přišla nahlásit na židovskou obec, rabín se údajně tak rozčílil, že list s jejími údaji vytrhl z Knihy živých – a ona proto živa zůstala. Její dcera se jí vždycky ptala, proč nemají žádné příbuzné, ale ona jí neřekla nic konkrétního. I naši židovští příbuzní s námi dnes „vystojí“ naši modlitbu u štědrovečerního stolu. Na Boží hod přijdou všichni včetně přátel. U nás doma se nezouvá, ale někdo to přece jen udělá. Moje dcera Jana pak přijde do předsíně a říká: „Zase je to tady jako v mešitě.“
A půlnoční?
Jeden náš kamarád, bosenský básník muslimského původu, šel na půlnoční dva roky po sobě s námi. Poprvé jsme byli u Nejsvětější Trojice v Podskalí, kam jsme chodili už za totality, protože tam byla nerušená půlnoční mše svatá, ještě s paterem Františkem Brabcem. Z věrnosti tam chodíme stále. Druhý rok jsem vzala kamaráda na bohoslužbu slova do katedrály. Nádherně to zhodnotil: katedrála ho fascinovala prostorem, oslovilo ho kázání, ale stejně řekl, že nejhezčí to bylo „u toho dědečka v tom malém kostele“.
Sv. Ignác, v jehož blízkosti bydlíte, tedy není vaším domovským kostelem?
Jsem trochu tulák, ale stejně by se dalo říct, že domovským kostelem je. Chodím často do kostela i na venkově, kam z Prahy jezdíme. Sloužil tam stařičký pan farář, který se tam ocitnul z trestu, protože na Domažlicku, kde žilo zbožné obyvatelstvo, na Boží tělo vyvedl průvod, jak bylo tradicí. Představitelé strany a vlády chtěli proti průvodu poslat traktoristy, aby rozehnali lidi tím, že mezi ně vjedou. Ale traktoristi odmítli najet mezi družičky. Když jsme k panu faráři na jeho zapadlé působiště chodili, trochu se kostel zalidnil, postupně se osmělili i lidi z okolních vesnic.
Jaké byly vaše svátky v době normalizace?
Pro nás normální, včetně půlnoční. Samozřejmě nebyly pomeranče, banány, punčocháče pro děti. Když holky chtěly plyšového medvěda, nemohla jsem ho po celé Praze sehnat. Ale na podstatě Vánoc to nic nezměnilo.
U vás doma se scházeli disidenti a lidi z undergroundu. Říkám si: jak taková společnost rezonovala u sousedů v baráku?
Sousedi byli výborní! Pod námi bydlela rodina básníka Václava Daňka. Jednou Vašek zespodu volal, jestli naši hosté musí tak strašně dupat, že už je pozdní noc. Můj muž Jirka ho opravil: „Vole, to je turecký buben!“ Naši sousedi byli velmi shovívaví jak vůči velkému pohybu lidí, kteří bývali považováni za nežádoucí živly, tak vůči tomu, že estébáci stávali před domem nebo hned za našimi dveřmi. Během jedné domovní prohlídky si chtěli prohlédnout i náš sklep. Já řekla, že nemám klíč. Chtěli, ať o něj tedy požádám sousedy, což jsem odmítla. Tak prohlásili, že s nimi musím jít, a chodili po baráku a snažili se od partají klíč vypůjčit. A nikdo z celého baráku, když mě viděli, jak mezi těmi estébáky stojím, klíč od našeho sklepa neměl… Naše sousedy mohu jen velebit.
Měnilo se aspoň v čase Vánoc chování estébáků? Byli trochu lidštější?
Mám dojem, že jejich kalendář běžel jinak než podle liturgického roku… Fakt je, že na Vánoce, na Štědrý den a přilehlé svátky, neprudili.
Měli jste sedm dětí. Když jste se někdy oba – i s manželem – ocitli za mřížemi, měla jste o děti obavy?
Říkala jsem si, že by se na nich mohli mstít, ale měla jsem zkušenost z Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných, který jsme zakládali také proto, aby rodiny politických vězňů věděly, 
že za nimi někdo stojí. Rodinám poskytovalo určitou ochranu, že případy jejich vězněných členů byly vysílány na zahraničních stanicích, vyvolávalo to negativní ohlas, zajímaly se o ně lidsko-právní mezinárodní organizace… Takže i já se cítila trochu zaštítěna. O naše děti se skvěle postarali přátelé. Některé z dětí byly už zletilé, tak se taky přičinily. Rodina fungovala i bez nás díky společenství, ke kterému jsme patřili.
U nějakého výslechu, když vám vyšetřovatel říkal: „Proč to děláte? Vždyť máte tolik dětí!“ jste prý odpověděla: „Právě proto!“
Bylo to v roce 1977, po podepsání Charty. Hned 14. ledna jsem byla na výslechu na Ruzyni, kde jsem odmítla vypovídat. Vzápětí se nám přede dveřmi objevili pánové, jestli bych to nemohla odvolat, když mám ty děti… Trochu v rozporu se svou povahou jsem se naštvala a řekla, že jsem to udělala právě proto – a práskla jsem dveřmi. Pak už do toho děti netahali.
Znamenalo vnější ohrožení pro vaši rodinu větší semknutí, nebo spíš nejistotu?
Byli jsme otevření, dětem jsme nelhali, nic nepředstírali, nežili jsme v té tehdy běžné schizofrenii. Naše děti byly aktivně součástí všech událostí, které nás potkávaly. Pro ty menší to bylo dobrodružství, pro ty větší formace.
Dokázala jste svým dětem předat určitý společenský étos. Dokázala jste jim předat i víru?
Dětem ano, ale vzhledem k tomu, že byly vedeny takovým přirozeným způsobem a dnes je svět rozvolněnější a příležitostí způsobu života mnoho, u vnoučat musíme spoléhat na Pána Boha, že hledají a že najdou. Při významných příležitostech jdou do kostela s námi, ale není to tak samozřejmé jako pro nás a naše děti.
Z vašich sedmi dětí již dvě zemřely. Říká se, že je to ta největší bolest, když rodiče přežijí svoje děti…
Je mi líto lidí, kteří nemají naději, víru a přesvědčení, že jejich zemřelé děti jsou v těch nejlepších rukách. Jak mi napsal při smrti syna Jakuba Anastáz Opasek: Je to smysl a náš cíl překročit práh naděje, i když oči při tom slzí.
Spolehnutí na Boží náruč musí být asi stoprocentní, aby mohlo být takovou posilou.
Já si někdy říkám, že u mě je to spoléhání až opovážlivé.
Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou