Antonín Mandl, člověk dialogu
Vydání: 2017/13 Svou duši poroučím Bohu, 28.3.2017, Autor: Jiří Š. Cieslar
Příloha: Perspektivy 13
Vzpomínka na P. Antonína Mandla (27. března 1917 – 15. března 1972) u příležitosti 100 let od jeho narození chce být zároveň i připomínkou jeho přátel a spoluvězňů, jejichž osud byl propojen neobvykle těžkou zkouškou – vězněním a mučením v komunistických lágrech 50. let.
P. Antonín Mandl (vpravo) při mši sv. s P. Jiřím Reinsbergem. Snímek ČKA – fond martyrologium
Je s podivem, že dosud nevznikla ucelená monografie o životě a díle tohoto brilantního teologa, propagátora ekumenického hnutí a statečného křesťana. Jeho osobností byl fascinován esejista Jiří Cieslar (otec autora tohoto článku – pozn. red.), který v posledních letech svého života sbíral materiál a měl v plánu o Mandlovi napsat knihu. Přestože nevznikl žádný jeho text o něm, zachovalo se několik kazetových pásek rozhovorů s Mandlovými spoluvězni a přáteli. Z dialogů, které Cieslar vedl s kněžími Antonínem Bradnou, Janem Rybářem a Josefem Petrem Ondokem, vyplývá jeho snaha postihnout Antonína Mandla v „konkrétech“ a „všednostech“.
Biblické závodění
Z předvězeňských let se s Antonínem Mandlem znal pouze Antonín Bradna. Oba studovali na pražském Arcibiskupském gymnáziu, byť Bradna chodil o několik tříd níže: K němu jsme vzhlíželi s velkou úctou. Na chodbách viseli vzorní studenti, a on byl vždy na prvním místě, červeně obtažený, jedničkář. Po maturitě odjel studovat do Říma, získal doktorát z teologie a pak ještě studoval Orientální ústav. Tam se probíraly otázky týkající se Východu. Zřejmě odtamtud pramenil jeho zájem o ekumenu. Znovu jsme se potkali až krátce po válce. Objevil se spolu s Jiřím Reinsbergem v anglické uniformě, elegán s čepicí hezky na stranu, budili pozornost. Podobně o návratu Mandla a Reinsberga mluvil Jan Rybář: Společně s Reinsbergem se zkraje roku 1945 přihlásili do armády a byli posláni na ošetřovatelský kurz do Anglie. Ale válka už se chýlila ke konci. Do Prahy přišli ve slušivých západních uniformách, frontě vystavení nebyli, ale zase se naučili dobře anglicky.
Po válce byl Mandl ustanoven kaplanem v Kralupech nad Vltavou u kanovníka Emila Záruby. Po únoru 1948 byl arcibiskupem Janem Beranem pověřen vedením Katolické akce a při cestách do Francie začal spolupracovat s Křesťanským dělnickým hnutím JOC. V té době Mandl přišel s nápadem tzv. biblických závodů pro mládež. Podle Bradny měly značný ohlas: Mandl vypracoval systém otázek/odpovědí na biblická témata a po farnostech na nejrůznějších stupních se vytvořily kroužky, kde se pořádaly přednášky a pak se v různých kolech „závodilo“. Díky tomu jsme se potkávali skoro každý týden a probírali aktuality k politické situaci.
Vězeňská „všednost“
Mandl čekal, že bude zatčen, což se v červnu 1949 potvrdilo. Byl odsouzen ve vykonstruovaném procesu za velezradu a vyzvědačství k 25 letům těžkého žaláře. Ještě ve vyšetřovací vazbě byl Mandl podroben krutému mučení. Josef Petr Ondok se s Mandlem setkal ve vězení ve Valdicích. O Mandlovi mluvil jako o statečném člověku, protože vedle patera Toufara zřejmě prošel nejhoršími vězeňskými zážitky: Musel neuvěřitelně trpět. Dávali mu drogy a ponižovali ho. Ale Mandl to dokázal překonat svým intelektem. Asi největší skepse – nejen u něj – propukla v době maďarského povstání, ale víra nám ji pomohla překonat.
Rybář se s Mandlem osobně poznal také až ve vězení ve Valdicích. Litoval, že se ho jednou neuváženě zeptal na jeho vyšetřovací samovazbu na tzv. Třetím oddělení. Mandl mu odpověděl: „Honzo, o Třetím oddělení se už nikdy v životě přede mnou nezmiňuj!“ Došlo mi, že jsem ve své hlouposti šlápl vedle. Ale jinak věznění bral tak, jak bylo, neprojevovala se u něj žádná hořkost.
Bradna se s Mandlem znovu setkal ve vězení v Leopoldově v říjnu 1953: Byli jsme rádi, že tam máme jeden druhého. Jednak jsme si výborně rozuměli, tam nebyla nějaká diference, která by nás rozdělovala, a ještě to bylo umocněno hladem, který tam zpočátku byl. Ještě společně s Vítem Tajovským jsme tvořili takový trojúhelník, který vytvářel hmotnou základnu. Tajovský byl hospodářem, který hlídal, abysme nesnědli chleba hned ráno, ale aby nám zbylo na večer. Tenkrát jsme vydělávali „velké“ peníze – šest korun a dvacet haléřů za měsíc. Ale když se to dalo dohromady, tak nám to lépe vyšlo. Každý z nás dal tři koruny na řípovou marmeládu a za devět korun jí pak bylo tolik, že jsme měli k snídani chleba s marmeládou.
Faráři na brigádě
Ondok vzpomíná na Mandlovu manuální nešikovnost, kterou mu ale ostatní spoluvězni dokázali kompenzovat: Některé věci pro něj byly obtížné, i když to nikdy nedal najevo. Když jsme dělali na brusírně tzv. lustrové ověšky, moc mu to nešlo. A norma byla na obě ruce, což znamenalo, že se muselo brousit oběma rukama zároveň, aby se norma splnila. Aby to zvládali i ti méně zruční, vytvořili jsme tzv. kombajn, kde právě spoluvězni jako Áťa dělali ty lehčí práce. Ale zase když přišel bachař a zeptal se, kdo půjde třeba plít brambory, tak Áťa společně s Adolfem Kajprem byli vždy ti, kdo se dobrovolně hlásili.
Podobně si Mandla pamatuje také Rybář: Když byly nepříjemné brigády, tak bachaři šli vždy pro faráře. Áťa se pokaždé dobrovolně přihlásil. Ale on byl neuvěřitelně nepraktický člověk. Pamatuji se, jak měli ještě s někým rozřezat strom na kusy. Áťa řezal ještě s jedním intelektuálem, ale samozřejmě šejdrem a nemělo to konce. Přišel bachař a zahulákal na ně, to z toho chcete mít prkna?! A zahnal je zpátky.
Více v článku, který lze nalézt v aktuálním vydání Katolického týdeníku, který je k mání elektronicky na www.katyd.cz/predplatne v řadě kostelů a ve vybraných novinových stáncích a knihkupectvích.
Jiří Š. Cieslar. Autor je politolog, působí na vysoké škole CEVRO Institut
Sdílet článek na:
Sekce: Články, Perspektivy, Přílohy
