Anketa: Na co hrají známé osobnosti?

Vydání: 2007/24 Co Čech, to muzikant?, 12.6.2007, Autor: Markéta Lakosilová

Mnozí z nás navštěvovali tzv. „lidušky“, dnes základní umělecké školy, nebo hráli v různých kapelách a souborech. Poprosili jsme významné osobnosti křesťanského světa, aby zavzpomínaly na své muzikantské začátky:

P. PROKOP SIOSTRZONEK, břevnovský převor
Už od první třídy mi učaroval klarinet. Nemohl jsem však na něj hrát ihned, a proto jsem se asi čtyři roky učil na akordeon v Osvětové besedě. Do „řádné“ hudební školy jsem zpočátku chodit nemohl, protože při přezkoušení hudebního sluchu ve škole mi řekli, že „nemám zvuk“, jak jsem s pláčem doma sděloval mamince. Svého milovaného klarinetu jsem se dočkal v 5. třídě, později jsem k němu přidal saxofon – sólový sopránový, v orchestru tenorový. Byla to krásná léta u pana učitele Huberta Dudy v Českém Těšíně. Ve školním orchestru jsme pronikali mj. do tajů jazzu, a proto si dodnes rád poslechnu třeba orchestr Glenna Millera, tradiční jazz Smetáčkovců aj. Připomíná mi to dobu mého muzicírování. Několikrát jsem pana učitele zaskočil v orchestru Těšínského divadla, které každoročně zařazovalo nějakou zpěvohru. V době gymnaziálních studií jsem měl také „zahraniční hudební angažmá“ – chodíval jsem hrát do polského Těšína do závodního dechového orchestru strojírenského závodu Celma. Tam jsem si hudbou vydělal první peníze – dodnes (po 32 letech) mám hodinky, které jsem si tehdy v Polsku koupil za „muzikantský plat“. Maturitou sice mé aktivní muzicírování prakticky skončilo, ale hudba patří dosud nedílně k mému životu: umožňuje mi relaxovat podle nálady a vnitřního rozpoložení, utěšuje mě i dává sílu.

IVANA VLKOVÁ, děkanka CMTF UP
Chodit do „lidušky“ na housle bylo přirozenou součástí mého dětství i středoškolských let. Ještě na vysoké škole jsem hrála ve folklorní kapele a s kamarády na koleji. Vzpomínám si však na okamžik, kdy mi poprvé došlo, jakou cenu pro mne muzicírování má. Měl-li u nás v rodině někdo svátek či narozeniny, očekávalo se, že „vzorné děti“ – brácha a já – zahrají oslavenci nějaké dueto. Ne vždy se nám chtělo, ale dospělí to prostě čekali. Jednou, když měl mít děda narozeniny, jsme se vzepřeli. Předstoupili jsme před otce a prohlásili, že odmítáme roli „cvičených opic“ (přesně ta slova jsme použili). Čekali jsme, že se rozčílí, avšak hodlali jsme v odporu vytrvat. Táta suše prohlásil: „Dobře, ale nebudu vám už housle platit.“ Převezl nás. V jediném okamžiku mi tehdy došlo, jaké prázdno by ve mně bylo, kdybych hrát nemohla. Poprvé jsem si uvědomila, že existuje bohatství, o které nechci za žádnou cenu přijít. Od té doby pro mne hraní nebylo pouze samozřejmostí, ale něčím, za co jsem byla vděčná. Vztah k hudbě pak sehrál roli v mé konverzi a formuje i mou modlitbu.

VOJTĚCH CIKRLE, biskup brněnský
Jako student jsem si přivydělával v kapele, která hrávala, jak se tehdy říkalo, k tanci i k poslechu. Bylo zvykem, že pořadatelé sjednali s kapelou smlouvu, aby hrála od 20 do 2 hodin. Když se lidem nechtělo domů, přišli připlatit do 4 a někdy zaplatili až do 6. To už jsme většinou nebyli rádi.
Pravidelně se to stávalo v jedné vesnici, kde lidé v souladu s tvrzením „co Čech, to muzikant“ dokázali zpívat, bavit se a tancovat až do rána. Právě v této vesnici, když jsme v 6 hodin hráli skladbu na rozloučenou, do které trumpetista tklivým hlasem oznamoval, že „všechno má svůj konec“, došlo k patové situaci. Lidem se nechtělo domů, ale pořadatelé už neměli peníze. Zábavu tehdy zachránili dva muži, kteří u stolu dokázali nepřekonatelně filozofovat na téma: Co dělá vítr, když přestane foukat. Všichni jsme stáli kolem nich a brečeli smíchy. Jsem přesvědčený, že by strčili do kapsy i mnohé dnešní televizní baviče.
A my muzikanti? Domů jsme odjížděli až v 7 a nelitovali.

ANTONÍN RANDA, šéfredaktor KT
Prvním nástrojem, na nějž jsem v životě hrál, byl ve školce triangl. Příliš mě ne- nadchl. Lepší to bylo až s foukací harmonikou, kterou jsem dostal k narozeninám. Rodičům jsem se za dárek odvděčil tím nejhorším možným způsobem: opravdu jsem na ni začal hrát. Pravidelně jsem „koncertoval“ v autě při cestě na chalupu, což pro osádku muselo být obzvlášť hrozné, protože nemohla utéct. Později jsem k harmonice přidal ještě kytaru. To už jsem byl ovšem starší a kamarádi přede mnou neprchali, ale naopak se rádi připojovali. Když jsme rozezpívali celou hospodu nebo nádražní čekárnu, byla to krása. Sdílet článek na: 

Sekce: Téma, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 5 26. ledna – 1. února 2021

Vydat se do regionálních muzeí z domova

Virtuální procházky svými sbírkami nabízí řada památníků a muzeí. V čase jejich nezbytného uzavření se tak lze potěšit pohledem zblízka, který „naživo“ nebývá…

celý článek


Jak zkrotit draka

Současná pandemie s sebou nese četná omezení i negativní emoce: strach a nejistotu. Nejeden člověk tak začne hledat, co mu od stresu uleví, a mnohdy se uchýlí k alkoholu…

celý článek


Řeholníci a řeholnice ukazují směr

O svátku Uvedení Páně do chrámu 2. února si připomeneme Den zasvěcených osob. Tedy těch, kdo zaslechli Boží hlas a neváhali jej následovat.

celý článek


Nový KT ke stažení zdarma vždy od soboty

Vážení čtenáři Katolického týdeníku, po dobu mimořádných vládních opatření, která mají opět omezit šíření nákazy koronavirem, jsme se rozhodli Vám naše/vaše…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2021

© Katolický týdeník 2004 - 2018, všechna práva vyhrazena     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay