Agata Machová
Vydání: 2004/28 Cyrilometodějské dvojčíslo, 28.10.2004
Příloha: Doma
Spousta lidí považuje bezdomovce za dno společnosti; hůř na tom jsou v jejich očích snad jen kriminálníci. Ne každý z lidí bez domova si ale za svou situaci může úplně sám. Často je zde spousta jiných okolností, které je do této situace přivedly.V lednu letošního roku jsem začala pracovat jako sociální pracovník v azylovém domě Bethel v Třinci, který je jedním z mnoha středisek působících v rámci Slezské diakonie. Snažíme se zde formou křesťanské pomoci pracovat s muži, kteří se z různých příčin ocitli bez přístřeší. Nabízíme jim ubytování, celodenní stravování, možnost hygieny, pomoc při jednání s úřady, zájemcům poskytujeme i duchovní pohovory. Někteří klienti se u nás zdrží jen chvíli, jiní zde tráví již několik let. Jsou tu takoví, kteří azylový dům vnímají jako nutné zlo, ale i takoví, kteří si zde vytvořili náhražku domova.
Jedním z nich je i pan Kotas. Vždy usměvavý důchodce ihned upoutal mou pozornost. Od známých se dozvěděl o existenci azylového domu, přišel se zeptat na možnost ubytování a od té doby se u nás zdržuje. Právě v tomto momentu začala nová etapa jeho života. Od začátku pobytu se aktivně podílí na fungování domu. Nyní je např. naším hlavním pomocníkem v kuchyni. Nedbá na narážky jiných klientů a tvrdí, že díky práci nemá tolik času myslet na hlouposti, tedy na alkohol. Pan Kotas pobírá starobní důchod, který má ale krácený z důvodu dluhu na nájemném. Právě malý důchod a také jeho činorodost způsobily, že alkohol dnes pro něho není již takovým problémem. Jaká by byla situace, kdyby měl k dispozici více peněz, to nevím. Co vím, je, že se snaží žít jinak než předtím. Pan Kotas se za ta léta pobytu v azylovém domě stal příkladem člověka, který nechce trávit svůj život nicneděláním. Jinak na něho možná pohlížejí ostatní klienti, kterým se může zdát nesmyslné jen tak z vlastní vůle někde pomáhat, ale to není podstatné. I když tento příběh může znít celkem idylicky, je tu stále jeden smutný aspekt - vztahy s rodinou - se sestrou, bratrem, a hlavně vlastní dcerou. Bratra i sestru občas potkává. O dceři ví, ale delší dobu ji neviděl. Jak to bude do budoucna, netuším, nevím, čím si oba prošli a co vzájemně prožili, je to jejich osobní věc. Možná se jim ale k sobě podaří najít cestu a pan Kotas si na stará kolena užije dceru i vnuky. Jestli se to někdy stane, bude to chtít notnou dávku snahy k dialogu a vzájemného porozumění ze strany obou.
AGATA MACHOVÁ, sociální pracovnice Sdílet článek na:
