Vydání: 2009/5 Svobodné ženy po třicítce, 29.1.2009, Autor: Aleš Palán

Když přijeli manželé Baldínských do vesnice v tanzanijské buši poprvé, věděli, že největším místním problémem je nedostatek vody. Seběhli se k nim domorodci, uvítali je a radovali se z jejich přítomnosti. Mirjam Baldínská se jich zeptala: „Potřebujete vodu... A modlíte se za ni?“ Domorodci odpověděli unisono: „Modlíme. Už dva roky. A teď vidíme, že nás Bůh vyslyšel: Poslal k nám vás!“

Takové přivítání člověka dojme i povzbudí k další práci. Za deset let jí manželé Baldínských, jejich spolupracovníci i dárci udělali spoustu. Podepsaná je pod ní organizace s názvem Misijní banka ubožáků (MBU).

NA KONEC SVĚTA?

Z jeden a půl milionového přístavu Dar es Salaam je to na místo buš, kde MBU působí, tisíc kilometrů. Posledních dvě stě kilometrů vede v buši, nutností je zde terénní auto, ale i tak trvá cesta zkušenému řidiči celý den. „Když jsme jeli na místo poprvé, rozhlíželi jsme se kolem sebe a říkali si: ,Tady by to bylo pěkné, tady je vidět, že se lidem daří, tady ještě mají elektřinu, a tady je alespoň voda...‘ Jeli jsme ale dál a dál, krajina byla stále chudší a divočejší. ,Kam to jedeme? Na konec světa?‘ nechápali jsme,“ vzpomínají misionáři. Manželé Baldínských dorazili do vesnice roztroušené mezi políčky, kde žijí asi čtyři tisíce lidí. Domorodci tancovali radostí a misionáři si uvědomili, kdo je sem vlastně poslal. Bůh. Ve vesnici je farář, ale farnost o rozměrech 40 x 80 kilometrů má objíždět na jedné staré motorce. Nejednou mu ji už Pavel Baldínský opravoval... V oblasti, kde MBU působí, je většina křesťanů. Svou pomoc však misionáři neindikují podle denominace, nýbrž podle potřebnosti. „Nejezdíme obracet lidi na víru, ale pomáhat jim. Atributem lásky je, že je obětavá a nečeká nic na oplátku. Neděláme si čárku v nebi, máme ty lidi rádi a stojí nám za to jim pomáhat,“ přemítá P. Baldínský.

KDYŽ NEJSOU ZLODĚJI V PRÁCI

Jak mohou pomoci chudým Tanzanijcům Češi s otevřeným srdcem? Ze začátku byly poměrně časté i hmotné dary – někdo dal šicí stroj, jiný deky, Pavel Baldínský zakoupil základní nářadí... Doprava do Tanzánie ale byla komplikovaná, zdlouhavá a hlavně drahá. Nyní se dá v přístavu Dar es Salaam vše potřebné koupit. Proto je nejpraktičtější vozit přímo peníze. Ano: vozit! Bankovní transfery jsou nespolehlivé a banky si účtují opravdu velké poplatky. Pavel Baldínský promění koruny na eura a odletí s nimi do Tanzánie. Tam je se svými spolupracovníky vymění za tanzanijské šilinky. V bance i po cestě do vnitrozemí je však třeba být velmi opatrný. Kriminalita v zemi je velká a Pavel s Mirjam převážejí na místní poměry značné částky. Po tisíc kilometrů dlouhé cestě jim slouží jako záchytné body církevní prokury, kde se dá přespat. Projíždějí ovšem i oblastí Nyimbili, kde řádí ozbrojené bandy lupičů. Jsou to bývalí vojáci či policisté, kteří mají moderní zbraně a neváhají je použít, kdyby jim někdo nechtěl majetek vydat. Jejich metoda je jednoduchá: pasažéři musí vystoupit a svléknout se donaha. Tak se zloději přesvědčí, jestli nikdo nemá nic schované na těle, a důkladně pak prohlédnou vůz i šaty. Pokud jsou spokojeni, mohou cestující pokračovat v cestě. „Jednou ležely přes cestu dva kmeny. Zastavil jsem – a nic se nedělo. S Mirjam jsme vystoupili, kmeny odtáhli, prokličkovali mezi nimi a jeli dál. Když jsme dojeli do vesnice, domorodci, kteří se na nákladním autě chystali na tutéž cestu v protisměru, se nás ptali: „Byli tam lupiči? Neleželo něco přes cestu?“ Když jsem jim řekl, že jsme kmeny odhodili, černoši se začali chytat za hlavu, že prý nás mohli zastřelit. „A co jsem měl dělat? Čekat, až si pro nás přijdou? Já za to nemůžu, že zloději nejsou v práci a někde se poflakují,“ směje se Pavel. Tehdy mu ale do smíchu asi moc nebylo. Každopádně: přestože ozbrojené bandy co chvíli někoho přepadnou, nebo dokonce zabijí, misionáře MBU zatím zloději nechytili ani jednou. „Říkáme si: Pane Bože, je to ve tvých rukou. My pojedem a ty se o nás postarej.“ Oba jsou neozbrojení. Pavel má jen nůž, ale ten by v takové situaci stejně nepoužil. Cesta vede i vlídnějším územím – sedmdesátikilometrový úsek prochází přírodní rezervací Mikumi park. „Je to krása, když vidíte stát u cesty žirafy; zastavíte a koukáte se na ně. Nebo sloni! Jednou jsem během cesty viděl 40 slonů,“ vypráví nadšeně misionář.

PENÍZE POD KONTROLOU

Aby měla práce MBU pozitivní ohlas a výsledek, musí si misionáři nad vybranými penězi udržet kontrolu. Nemůžou je poslat někam, odkud sice zní krásná slova, ale celý obnos by zmizel v nenávratnu. Pavel Baldínský si tak mimo jiné udržuje povědomí i o vývoji cen v oblasti, aby ho místní obchodníci neošidili. Cenu ovšem na místě dojednávají jeho černí spolupracovníci. Bělochovi by místní prodali zboží nebo službu znatelně dráž. MBU pomáhá nejen se stavbou, provozem i servisní údržbou vrtaných studní (jedna přijde podle hloubky vrtu na zhruba 200 tisíc korun), nýbrž pomáhá všude, kde je to třeba: ve školství, starým lidem, nemocným, sirotkům... Za podstatné pokládají manželé Baldínských to, aby si mladí Afričané osvojili nějaké řemeslo. Škola, o niž mají někteří z nich zájem, je jim v buši málo platná – potřebují spíš konkrétní dovednosti. Čeští misionáři se odvolávají na slova lékaře Alberta Schweitzera: „Afrika potřebuje morálku a řemeslo.“ „Cílem naší pomoci je, aby se domorodci naučili sami hospodařit. Aby se v daném prostředí a s jednoduchými prostředky naučili ekonomickým principům a dodržovali je. Nemá například smysl dělat pumpy na naftu – v nákladech na jejich provoz by se pak domorodci utopili. Ruční pumpa je mnohem praktičtější a přinese víc užitku,“ podotýká Pavel Baldínský. Tohle přísloví není africké, ale jeho platnost je celosvětová: Chceš-li nasytit člověka na jeden den, dej mu rybu. Chceš-li ho nasytit na celý život, nauč ho ryby chytat. Přesně to dělá Misijní banka ubožáků. Pomoci v jejím díle můžete i vy.