Ad: Soužití osob stejného pohlaví (KT 14/2004)
Vydání: 2004/17 Církev a média, 3.9.2004, Autor:
V posledních dvou měsících se KT i Česká televize několikrát věnovaly problematice víry a homosexuality - Cesty víry na konci února a KT č. 14 články P. Opatrného a P. Falkenauera. Jako věřící katolík s homosexuální orientací reaguji pro úplnost několika obecnými poznámkami k uveřejněným názorům.Dříve, než začneme vůbec zkoumat etické aspekty homosexuality, je dobré si uvědomit jednu zásadní věc, totiž tu, že o homosexualitě nevíme skoro nic - hlavně ne to podstatné a určující. Seriózní badatelé v tomto oboru jsou doposud rozpolceni, nevědí, proč a jak tato odchylka vzniká. Všechny dosavadní teorie je nutno brát vždy v uvozovkách, a nikoli jako něco jistého. Naše lidské poznání je na rozdíl od Božího nedostatečné. Nestavme se proto kdokoli na pozici Boží vševědoucnosti. Ačkoli nepopiratelně víme, že svazek muže a ženy je přirozený a Bohem chtěný – o tom není žádných pochyb – dost možná (a třeba také ne) je Bohem chtěná citová náklonnost muže k muži či ženy k ženě. Co z toho plyne? Kriticky a bez vypjatých emocí zkoumat fenomén homosexuality. Samotné věci totiž nejvíce škodí přístup tzv. „pravověrných“ křesťanů o naprosté neslučitelnosti homosexuality s Božím zákonem i militantních gay organizací, které fanaticky křičí „diskriminace“ při jakémkoli ne-pozitivním názoru o homosexualitě či zvednutém prstu církve. Myslím, že si v této věci málo nasloucháme a tvrdošíjně - obě strany - zcela zbytečně zastáváme nesmiřitelné postoje. Je správné, že církev hájí tradiční osvědčené hodnoty a statečně kráčí proti proudu relativismu a nihilismu, někdy však zachází k myšlenkovému rigorismu, který je kontraproduktivní a problém neřeší. V čem konkrétně vidím kámen v botě? Stanovisko církve obsažené v současném katechismu uchopuje homosexualitu - bohužel - jako jev v podstatě sexuální. Nebere do úvahy, že sexualita integrálně patří k člověku a jako taková je formou komunikace mezi dvěma nejbližšími, navzájem si oddanými osobami. Narážím tak na často citovanou proklamaci, že hříšná není homosexuální orientace, nýbrž homosexuální jednání. Co si pod „homosexuálním jednáním“ představit, není jednoduché: zda život homosexuální osoby sám o sobě, nebo vlídné slovo příteli, jehož mám rád, či hru pohlavních orgánů. Zmíněná argumentace se mi zdá nepochopitelná, jednoduše obracející pozornost na sexuální úkony (což se jinde pranýřuje) a nezohledňující komplexnost člověka a jeho situaci. Tím myslím, že se nepřihlíží k účelům sexuální aktivity - šmahem se odsoudí i ta, jež je výrazem oddanosti a hlubokého věrného vztahu. Hledisko mravní by mělo zohledňovat rámec - kontext, v němž sexuální aktivita probíhá. Znamená rozlišovat, zda je vyjádřením sobectví, nezdrženlivosti, či pouhé promiskuity, nebo výrazem lásky. Podle mého názoru by mravní hledisko nemělo zohledňovat neschopnost plodit děti, neboť je to věc, kterou gay či lesbička nemůže z přirozenosti naplnit. Argumentace absencí nekomplementarity stejnopohlavního vztahu, jak uvádí P. Falkenauer, je vratká jako dům na písku. Biologické doplňování o kvalitě vztahu nic nevypovídá. To bychom měli všechna manželství šťastná a pojem rozvod by neexistoval. Tak to není. Mnohem důležitější je komplementarita duševní, to je základ pevného vztahu! Jak známo, každý muž má tu více, tu méně ženských hormonů, stejně jako žena mužských. Ovšem - proč by doplňování nemohlo fungovat i v jiných, podstatných oblastech? Závěrem jen snažná prosba všem. Homosexualita je sice porucha, avšak neovlivňuje charakter člověka. Buďme si vědomi, že u kořene věci je citová a sexuální preference. Nenahlížejme na homosexualitu předem jako na něco sexuálního - a zvráceného, nemravného, nýbrž jako na poněkud menšinové uchvácení krásou osob téhož pohlaví a touhu sdílet radosti i útrapy života s člověkem, jenž je podle zákona srdce jemu nejbližší.
Martin Šístek, student Pedagogické fakulty UK v Praze Sdílet článek na:
Sekce: Názory, Dopisy čtenářů, Články
