Vydání: 2009/17 Čemu věří Češi, 22.4.2009, Autor: Martin T. Zikmund

Mimořádné pozornosti se dostává české teologii v sídle OSN v New Yorku a na dalších místech USA, kde má být v těchto dnech uvedena kniha Tomáše Halíka Patience with God (Vzdáleným nablízku). Je to doklad, jak teologie může uplatňovat svůj vliv i v aktuálních světových kulturních a politických souvislostech. Na důvody takové pozornosti jsme se zeptali přímo autora knihy – P. Tomáše Halíka.

Knihu o tématu víry a ateismu jste napsal z popudu amerického nakladatelství Doubleday. Proč byl zájem právě o toto téma?

Když redaktoři Doubleday přečetli některé mé texty v angličtině a diskutovali se mnou o mých dosavadních knihách, zaujalo je téma „Zacheus“ a požádali mne, zda bych byl schopen o tomto příběhu napsat knihu podobného žánru, jako je kniha Henryho Nouwena zabývající se podobenstvím o ztraceném synu, kterou kdysi nakladatelství vydalo. Ta kniha je dnes už klasickým dílem teologicko-spirituální esejistiky, čte se po celém světě. To byla samozřejmě velká a náročná výzva a chvíli jsem váhal, zda ji mohu přijmout. Pak jsem odjel do poustevny a začal psát.

Čím si vysvětlujete, že uvedení vaší knihy probudilo takovou pozornost?

Američtí teologové, kteří z popudu redakce knihu četli a lektorovali, o ní napsali, že došli k názoru, že objevili autora tvořivě navazujícího na tradici, která se nyní zdála nadlouho přerušena – na tradici G. K. Chestertona, C. S. Lewise, Henryho Nouwena a Thomase Mertona, spisovatelů a myslitelů, kteří byli schopni o hlubokých nábožensko-filozofických a spirituálních problémech psát stylem přístupným přemýšlivým lidem za hranicemi úzké odborné veřejnosti i za hranicemi církví. Z mnoha stran se mi dostalo ujištění, že má snaha najít cestu mezi náboženským fundamentalismem a militantním sekularismem a zahájit čestný dialog s „duchovně hledajícími“ je přesně to, co má nyní Amerika a západní svět slyšet. Američané jsou znechuceni jak militantní rétorikou „náboženské pravice“, diskreditované zejména za vlády George Bushe, tak bezbřehým morálním relativismem ateistické levice. Je tu žízeň po oné nové alianci „víry, spirituality a kritického racionalismu“, po níž volal Jan Pavel II. a volá Benedikt XVI. A zdá se, že můj pokus o trvalý dialog „víry a pochybnosti“ je jednou z možných odpovědí na tuto výzvu.

Církev v USA je daleko silnější než u nás. Co mohou Američané získat z dialogu s námi? A co my z dialogu s nimi?

Naše zkušenost víry zadupané do země vedla snad alespoň některé z nás skutečně do hloubky; z ní se nechceme vracet k triumfalismu a povrchnímu konvenčnímu náboženství, které je pokušením pro ty, kdo nikdy neprošli „temnou nocí dějin“. Je ovšem třeba tuto zkušenost nyní neproměnit pouze v lacinou hru na „mučedníky na penzi“, nýbrž promyslet ji a vyjádřit v teologickém, spirituálním a filozofickém kontextu dnešní doby – a tak ji učinit srozumitelnou a přínosnou i pro západní svět. A co se týče Ameriky – ta je ohromnou labortoří proměny světových náboženství. V Americe dostalo například židovství novou tvář, která teď zpětně ovlivňuje Židy na celém světě včetně Izraele. Americká pozitivní zkušenost katolické církve se svobodnou pluralitní společností a demokracií výrazně ovlivnila otevřenost církve světu na Druhém vatikánském koncilu. V Americe už léta existuje západní varianta buddhismu – a je otázkou, zda podobnou modernizací nemůže projít i islám. Neříkám, že všechny tyto proměny je třeba přijímat nekriticky, avšak nelze je ignorovat, nezamýšlet se nad nimi.

Zaujalo mě, že sekularizaci v západním světě vykládáte ve své knize jako rozchod „se známými bohy“, kteří byli ve skutečnosti jen karikaturou Boha…

Bůh je především tajemství. Jestli si o něčem myslíš, že jsi to pochopil, tak si buď jist, že to není Bůh – tvrdil svatý Augustin. Některé příliš banální představy o Bohu jsou právem terčem kritiky lidí, kteří se často jen kvůli své (zcela oprávněné) distanci od těchto představ omylem považují za nevěřící. Ve skutečnosti však popírají jen karikatury Boha – a tím nám vlastně prokazují cennou službu, „vyčišťují prostor“ pro evangelizaci. Pro církev je to výzvou k tomu, aby na těchto karikaturách Boha nelpěla a aby uměla hledající lidi naučit „žít s tajemstvím“ – a nabízela jim srozumitelně a věrohodně skutečné poklady víry.

V knize Vzdáleným nablízku tvrdíte, že byste souhlasil s ateistou ve všem kromě jeho odmítání víry. Není ale více druhů ateismu? Tak například podle Miskotteho je skutečný ateista teprve ten, kdo již nemá žádných otázek. Není právě tento druh ne-hledačského ateismu nejtypičtější pro ty, kteří se u nás hlásí k bezvěrectví?

Samozřejmě, v knize (i v těch ostatních) právě o tomhle píšu: není věřící jako věřící a ateista jako ateista. Ke stádovému ateismu ignorance duchovních hodnot, k pyšnému „vědeckému ateismu“, k náhražkovým náboženstvím (idolatrii), k uctívání lidského Ega nebo Národa, Strany, Vůdce – k tomu opravdu žádné sympatie nechovám. Zabývám se pouze ateismem „věčných hledačů“, kteří mají problém se plně ztotožnit s „organizovaným náboženstvím“ (a hlavně s některými jeho podobami), tedy zejména oním „zarmouceným ateismem“, kterému ve víře v dobrého Boha překáží zkušenost s tragickou stránkou života. Tomuto ateismu rozumím, beru ho vážně a vedu s ním dialog o tom, že jeho vidění světa není úplné. I my známe Velký pátek, avšak tvrdíme, že to není konec příběhu.

Tvrdíte, že křesťanská víra má být zároveň „vzkříšená“ i „ukřižovaná“. Jak to myslíte?

Mnohé nezralé podoby naší víry (naivní dětská víra, víra mechanicky, zvykově přejaté tradice nebo prvotní nadšení konvertitů) musí opravdu narazit na realitu a odumřít, aby na místo „náboženských iluzí“ nastoupila zralá víra. Příkladem nám může být sv. Terezie z Lisieux, má milovaná učitelka církve. Je podivné, jak hluboce nepochopili její spiritualitu „dětství“ a „malé cesty“ ti, kteří si ducha dětství (otevřenost) pletou s infantilitou. Ona je přesným příkladem té odvážné „nahé víry“, která odkládá iluze, nebojí se projít temnotami, vzít na sebe pochybnosti, zkušenost „Boží nepřítomnosti“ – a přece se nepustit Boží ruky.

Jaká je podle Vás cesta mezi Skyllou náboženského fundamentalismu a Charybdou fanatického sekularismu?

Pochopit, že sekulární liberální společnost a křesťanství se navzájem potřebují. Svobodná společnost je pro své občany a také pro církve to nejlepší prostředí, které dějiny zatím nabídly; nostalgie po středověkém „křesťanském státě“ (či spíše po romantické iluzi o středověku) je škodlivý nesmysl. Avšak ideologie agresivního, vůči náboženství nepřátelského sekularismu (např. v podobě „politické korektnosti“) a relativistického libertinismu je spíše pokušením pro liberální stát – slepou uličkou. Západní demokratická a pluralistická společnost, právní stát, respekt k lidským právům a občanským svobodám jsou hodnoty, které vyrostly z křesťanství (byť se často musely probojovávat křesťanským triumfalismem a církví svázanou s mocí), a ani dnes v nich nesmí chybět sůl křesťanské přítomnosti. Soli přitom nemusí (a asi ani nemá) být velké množství, ale pokud zcela chybí nebo ztratí svou slanou chuť, celý pokrm je nestravitelný.

Co z vaší knihy mohou vyčíst Američané, kteří v sobě dosud nosí trauma z 11. září 2001?

Něco podobného, co naznačila v jednom rozhovoru paní Albrightová: „Válka s terorismem“ musí být především zápasem idejí. Musíme ukázat, že Západ není tím, co o něm soudí mnoho muslimů – civilizací, která zradila své vlastní náboženství; musíme dokázat, že Západ neztratil svou duchovní hloubku. K tomu dodávám: a pokud ji ztratil, musí ji znovu hledat.