Vydání: 2017/39 Setkání nádherné a nesdělitelné, 26.9.2017, Autor: Kateřina Šťastná

Příloha: Doma

Vláda letos v létě schválila návrh na dlouhodobé ošetřovné. Až devadesát dní v režimu „nemocenského“ pojištění se tak budou moct starat lidé o své blízké, aniž by jim hrozila ztráta zaměstnání. Pokud jde o nemohoucí seniory, rodina má po tu dobu minimálně čas si ujasnit, co bude dál.
Ale představa, že budu od rána do večera pečovat o nemohoucí babičku, k tomu chodit do práce, poskytovat zázemí dětem a žít „normální“ rodinný život, může působit úzkost, že „to prostě nejde“. Jan Oulík, mluvčí Charity ČR, uklidňuje, že je na rodině, aby rozhodla, jakou část péče o svého dědečka nebo babičku obstará sama, a nakolik si nechá pomoci. „Není cílem, aby rodina byla vyčerpaná, zničená, plná úzkosti, že selhala, nebo že to nezvládne.“ V mnoha případech lze domluvit služby, kdy k seniorovi chodí pečovatelé domů a pomohou s tím, na co sám nestačí – ve frekvenci, jaká je třeba. Pak může bydlet ještě sám, ve svém bytě. „Ale i když se rodina rozhodne, že si vezme stařečka k sobě domů, a on postupně ztrácí soběstačnost a třeba už jenom leží, i tak lze nastavit služby, aby rodina mohla normálně žít,“ říká Jan Oulík. Důležité je v první řadě zjistit, co všechno se v místě našeho bydliště nabízí.
Stanislava Krejčíková, předsedkyně Odborného kolegia zaměřeného na služby pro seniory, k tomu dodává, že mnoho lidí nemá ani tušení, jaké sociální služby se v jejich lokalitě nacházejí – dokud je sami nezačnou potřebovat a vyhledávat. A když zjistí, v čem všem jim tyto služby mohou pomoct, většinou ztrácí i obavy, „že na to budou sami“. Pak se mohou rozhodovat, co všechno chtějí obstarat sami a v čem využijí pomoc zvenčí. Dále Krejčíková povzbuzuje, že i když už starý člověk „jen“ leží, nemusí to nutně znamenat, že rodina nechá všeho a bude 24 hodin denně u něj. V takových případech je možné zvolit formu osobní asistence, která pokryje předem domluvenou část dne. „Vždycky se to dá nastavit, aby se rodina mohla se sociální pracovnicí vystřídat či domluvit, že třeba při osobní hygieně budou přítomni všichni nebo že v týdnu se bude starat víc pracovnice a o víkendu zase rodina. Všechno se dá domluvit tak, aby rodina mohla mít svého seniora doma, aby ji to nepoložilo a všichni byli spokojení,“ povzbuzuje Krejčíková.
Závěrem dodává, že v jejich lokalitě přibývá rodin, které jsou ochotné si své prarodiče vzít domů. Překvapivě to tedy nejsou jejich děti (současní padesátníci a šedesátníci), ale jejich vnuci a vnučky. „Je moc dobře, že se vrací model, kdy se o staré rodiče staráme doma a kdy doma také umírají. Mnohé rodiny se toho sice zprvu obávají, ale pak vydávají svědectví, že jsou za tu zkušenost velmi rádi,“ uzavírá Stanislava Krejčíková.