Aby svět uvěřil...

Vydání: 2004/3 Ekumenismus, 10.9.2004, Autor: Jiří Zajíc

KOMENTÁŘ JIŘÍHO ZAJÍCE

V nedávno skončeném tisíciletí poskytli křesťané celému světu - včetně sebe samých - několik pádných důvodů, aby křesťanství ztratilo mnoho ze své důvěryhodnosti. Ve svém dosud zdaleka nedoceněném Mea culpa je přehledně na Popeleční středu roku 2000 pojmenoval papež Jan Pavel II. a několik jeho nejbližších spolupracovníků. Selhání vůči Židům, ženám, neevropským národům a civilizacím, dětem, chudým... Jsem přesvědčen, že i po staletích, která nás mnohdy oddělují od těchto bolavých ran na těle Církve, se tato selhání poctivého křesťana stále hluboce dotýkají. A to navzdory tomu, že se pro mnohé z nich dají uvést lecjaké "polehčující okolnosti". Jenomže právě poctivé křesťanské vědomí dobře cítí, že zrovna "tudy cesta nevede". Utvrzuje ho v tom mj. skutečnost, pro kterou je opravdu marné hledat nějaké "polehčující okolnosti" - totiž rozbití jednoty křesťanského společenství. Hlavní sílu křesťanského svědectví shrnul autor Skutků apoštolských do průzračné věty: "Všichni, kdo uvěřili, byli jedné mysli a jednoho srdce." Ve druhém tisíciletí by místo toho mohla vývoj křesťanského svědectví charakterizovat věta: "Ti, kteří se považovali za křesťany, nezřídka věnovali hlavní úsilí tomu, aby své ostatní souvěrce usvědčovali z toho, že žádnými křesťany vlastně nejsou - a to někdy i za cenu jejich fyzické likvidace." Přitom rokování prvotní církve v Jeruzalémě o povinnosti obřízky znamenalo řešení mnohem závažnějšího teologického problému než drtivá většina teologických sporů druhého tisíciletí - totiž závaznosti Božího přikázání a z něj plynoucí celé dosavadní náboženské tradice. Jak to, že tehdy nalezli tak nádherné řešení, zatímco v pozdější době se daleko podružnější rozpory staly zdrojem trvalého rozdělení, bolesti a nepřátelství?Myslím, že stručnou odpověď tu podává současný papež ve své knize Překročit práh naděje: "Je nutné neustále jednat pravdivě v lásce." To je - upřímně řečeno - nad lidské síly. Vždycky upadneme do jedné krajnosti: sekernictví, na které zdegeneruje pravdivost bez lásky, nebo povrchní rozbředlosti, v níž skončí pokus o lásku bez respektu k pravdě. Proto také Jan Pavel II. pokračuje: "Znovuobnovení jednoty všech pokřtěných je tak ve svém důsledku Božím darem a pouze naše vlastní úsilí nemůže této jednoty dosáhnout... Je nutné, aby lidský rod dosáhl jednoty prostřednictvím plurality, aby se naučil shromažďovat se v jediné církvi, i když v mnohotvárných formách myšlení a jednání, kultur a civilizací." Sdílet článek na: 

Sekce: Názory, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 42 13. – 19. října 2020

Na misiích v čase pandemie

„Zde jsem, mne pošli!“ je mottem letošní Misijní neděle 18. října. Oslovili jsme české misionáře a misionářky, kteří se „nechali poslat“ do různých koutů světa.…

celý článek


Máme na útvaru kaplana, je to náš padre

Hlavní armádní kaplan P. JAROSLAV KNICHAL má hodnost plukovníka. Nevelí však bojové jednotce. Jeho rozkazy poslouchají a radám i duchovnímu vedení naslouchají jeho kolegové:…

celý článek


Bill Gates za pandemii nemůže

Česko si ve statistikách zemí zasažených koronavirem nevede nejlépe. Přesto se však objevují hlasy, které vážnost nemoci zlehčují a které živí i kolující lži a dezinformace.

celý článek


Najednou v Taizé nebyli poutníci

Desítky let tu byli zvyklí přijímat tisíce lidí. Opatření při letošní pandemii ovšem nevynechala ani komunitu ve francouzském Taizé. O současném životě tohoto ekumenického…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2020

© Katolický týdeník 2004 - 2018, všechna práva vyhrazena     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay