Aby se na ně nezapomnělo

Vydání: 2021/44 Pozvání k modlitbě za zemřelé, 26.10.2021, Autor: Jiří Gračka

Na první pohled obyčejná zvonička, na ten druhý zaujmou pamětní desky v její spodní části. Ani při třetím pohledu by ale kolemjdoucího nenapadlo, že prostá stavba z kamene a dřeva na hřebeni Jeseníků je ve skutečnosti pietní místo.

Podstavec zvoničky je osázen kovovými deskami se jmény horolezců, kteří pocházeli z Jeseníků a zahynuli ve velehorách. Zvonička je zasvěcená Janu Pavlu II. Ilustrační snímek archiv Otmara Olivy

Zvonice na prostranství před turistickou chatou Švýcárna – vzdušnou čarou jen něco málo přes dva kilometry od Pradědu – stojí od roku 2006 a jmen tragicky zesnulých na ní za oněch patnáct let přibyla už pěkná řada: třeba Alexej Himer a Bohuslav Bílek, kteří v roce 1994 zahynuli na pákistánském Broad Peaku, anebo Martin Minařík, který zmizel roku 2009 při výstupu na Annapurnu. Vedle toho, že připomínají horolezce, mají ale tyto desky společného ještě něco: všechny je odlil a na zvonici připevnil akademický sochař Otmar Oliva.

„Oni to nepotřebují, ale potřebujeme to my: musíme se něčeho chytit, zakotvit památku na ně tady a teď, aby se nezapomnělo,“ vysvětluje sochař a sám horský turista, co ho ke zřízení pietního místa na hřebeni Jeseníků přivedlo. Část jmen totiž připomíná horolezce, jejichž těla se nenašla. „Taky proto biskup Josef Hrdlička tuto zvonici po dokončení posvětil jako hrob,“ dodává Oliva.

Ne všichni, které stavba na horském hřebeni připomíná, ale zahynuli během vysokohorského výstupu. „V posledních letech jsem tu připevňoval dvě desky. Ta první je za zdejšího chataře Frankieho Václavka, který emigroval zároveň s mým tatínkem koncem šedesátých let a předloni umřel v Kanadě; přál si být pohřbený na Švýcárně aspoň symbolicky. A druhý příběh si mě našel sám: oslovila mě jedna žena, že její zemřelý manžel miloval Jeseníky a s dcerou je rád bral právě na Švýcárnu. To jsem hned věděl, že jeho jméno sem patří,“ vypráví sochař a pokračuje: „Nechtěla mi věřit, že za to vůbec nic nechci. Tak jsem se jí zeptal, co dělá, a když odpověděla, že je pekařka, poprosil jsem o dvě krabice koláčků. Když jsme pak desku připevňovali – probíhala zrovna další vlna koronaviru a chata musela být zavřená – zastavovali se u nás turisté a my jsme jim koláčky rozdávali.“

Kříž na špici Československa

Deskami na zvonici ovšem Olivova snaha připomínat zemřelé zdaleka nekončí. Jeden jeho památník, docela malý a nenápadný, lze najít jen kousek odsud – na červené turistické trase spojující chatu s Červenohorským sedlem. „Připomíná kuchařku ze Švýcárny, která tady umrzla den před Vánoci cestou domů. Tehdejší chatař si to vyčítal, i když na tom samozřejmě nemohl mít žádnou vinu, a prosil mě, abych tuhle desku vyrobil,“ vzpomíná umělec.

Další jeho připomínky zemřelých ale doputovaly i mnohem dál. „Ta nejvýš položená je v Gorakshepu, asi pět tisíc metrů nad mořem. Byl jsem ji instalovat osobně, došel jsem do základního tábora pod Mount Everestem a byl šťastný, že tam můžu být,“ usmívá se Oliva. S jinou památkou, připomínající zmíněného Martina Minaříka, už ale do Himálaje nejel. „Na úpatí Annapurny ji donesli jeho kamarádi,“ dodává sochař a zmiňuje také své nejvzdálenější dílo: kříž na ostrově krále Jiřího v Antarktidě. „Na památku polárníka Kamila Suchánka, který tam zahynul, ho na ostrov přivezl jeho otec, který později pracoval na projektu místní polární stanice,“ vysvětluje Oliva.

A připomíná i další své dílo, které na turisty shlíží z nejvyššího bodu bývalého Československa, tedy z Gerlachovského štítu – i když původně stálo na několik kilometrů vzdáleném sedle Váha. Tam roku 1987 zahynul český horolezec Viktor Kubát. Toho dne byl v nedaleké chatě ubytovaný také Otmar Oliva, a proto na památku zemřelého vytvořil kříž. „Ale protože stál na trase komunisty propagovaného Leninova výstupu na Rysy, nechali kříž odstranit. Až po letech ho objevili záchranáři horské služby a osadili na Gerlachu,“ vypráví sochař.

Všechna tato i mnohá jiná Olivova díla prý spojuje potřeba věci uzavřít, dodat jim závěrečnou tečku. „Říká to vlastně i cedulka na zvoničce u Švýcárny: že ji věnujeme ‚našim otcům a jejich přátelům, kteří milovali tento kraj‘, což pro mě osobně skrývá vzpomínku na tatínka, který mě sem poprvé přivedl, když mi byly tři roky,“ vzpomíná umělec a dodává: „Často je za tím i vděčnost konkrétním lidem, a pak ještě něco: těší mě, když se u instalace desky sejdou pamětníci, jsou šťastní a vyprávějí. Vzpomínka na zemřelé se nedá vázat jen na jeden den v roce, jejich blízkost cítím bez ohledu na datum.“

JIŘÍ GRAČKA

 

 

 

 

Sdílet článek na: 

Sekce: Téma, Články



Aktuální číslo 49 30. listopadu – 6. prosince 2021

Za svobodu vyznání

Už počtvrté se v Česku konala připomínka pronásledovaných pro víru Červená středa. 130 míst se zapojilo, červeně byl poprvé nasvícen také Mariánský sloup nebo česká…

celý článek


Synoda už běží napříč diecézemi

Synodální proces se už rozběhl v celé řadě farností. Zjišťovali jsme napříč diecézemi, kolik skupinek se již přihlásilo.

celý článek


Setkává se s námi tam, kde jsme

Adventní čas, do něhož jsme vstoupili, je spojený nejen s očekáváním, ale i s Izaiášovým motivem cesty. „Připravte cestu Páně, vyrovnejte mu stezky! Každé údolí…

celý článek


DARUJTE Katolický týdeník

Už začínáte přemýšlet nad dárky pod stromeček? Předplatným KT můžete udělat radost, povznášet, inspirovat a (in)formovat po celý rok!

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2021

© Katolický týdeník 2004 - 2018, všechna práva vyhrazena     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay