Vydání: 2005/36 Nebudeme-li jako děti, 30.8.2005, Autor: Petr Nešpor

Dnes lze najít větší množství příkladů, jak různé farnosti připravily liturgické prostředí tak, aby při bohoslužbě svědčilo jak do meditace hluboce pohrouženým dospělým, tak více či méně adaptabilním rodičům a také „způsobným“ i temperamentním dětem.

Pokusím se ve zkratce popsat několik variant odpovídajících zcela konkrétním farnostem, se kterými jsem se seznámil přímo nebo z doslechu. Právě následující příklady poukazují na to, že je třeba „šít“ řešení tak, aby to odpovídalo možnostem daného liturgického prostoru a v neposlední řadě i „dospělosti“místního eucharistického shromáždění.

Tak například v „kostele zeleném“ to vyřešili právě onou úpravou liturgického prostoru: využili umístění dveří malé sakristie přímo naproti levého boku oltáře; v přímém výhledu je i ambon. Dveře vyměnili za nové, zcela průhledné, ze silného skla. V sakristii je pak kromě reproduktoru přenášejícího zvukové dění v presbytáři pro rodiče k dispozici i sada plyšových medvídků, angličáky a knížky pro děti - nechybí ani dětský misálek. V „kostele modrém“ šli podobnou cestou, ale měli velkou výhodu v tom, že stavěli kostel nový, a tak sakristie naproti oltáři byla již architektonickým záměrem, čímž ušetřili mimo jiné i kilometry cest na památkové instituce ohledně prosklení jedněch dveří. V „oranžovém chrámu“ sice nemají výhodně situovanou sakristii, kde by byl přímý průhled do centra liturgického dění, ale mají k dispozici prostornou, oddělenou a uzavíratelnou boční kapli. Reproduktor tam nahrazuje širokoúhlá televizní obrazovka, která rodiče i děti spojuje s právě probíhající liturgií, oddělenou silnou kostelní zdí. To je sice méně bezprostřední, přesto ale výhodné pro velký kostel s mnoha účastníky liturgie. Kaple je totiž prostornější než malá sakristie, dobře poslouží i k přebalování a kojení. V „sněhobílém kostelíku“ v okrajové části města sice neměli ani vhodnou sakristii ani kapli, ale protože jde o farnost jaksepatří kreativní, dokázali z vchodové předsíně, tzv. „žebráčky“, vytvořit vhodnou dětsko-rodičovskou zónu s podobnou vybaveností jako u výše uvedených.

Dále je zde případ, kdy se šlo spíš cestou úpravy liturgie (anebo kombinace obou řešení). Například v „kostele dlouhých věží“ se děti při kázání kněze odeberou do sakristie (případně i s některým z rodičů), a tam pro ně má druhý kněz nebo jáhen, který je pro tento případ k dispozici, tvořivě zpracované téma z evangelia. Děti výkladu rozumí, a proto mohou jejich rodiče na druhé straně v lodi kostela pozorně sledovat homilii kazatele, který sám může sledovat nit svého kázání (aniž by byla nezřídka nemilosrdně přestřižena dětskými výkřiky). Po homilii se pak děti vracejí do hlavního chrámového prostoru, k rodičům. V „kostele pravoúhlém“ postupují stejným způsobem, jen kněze v práci s dětmi během kázání plně nahradí šikovná paní katechetka. V „levoúhlém kostele“ děti neodcházejí do sakristie, ale na začátku nebo na konci homilie je nějakým k evangeliu přiléhavým příběhem osloví opět katecheta, jáhen nebo kněz.

Ve zkratce se ale nabízí ještě moře dalších částečných řešení: zapojení dětí do proseb po Krédu, do obětního průvodu, do obřadu „Pokoj vám“, do zpěvu, kreativní oslovení dětí na začátku a na konci bohoslužby atd. Především ve všední den lze využít nabídky tzv. eucharistických modliteb pro děti. Tyto modlitby jsou shrnuté v trochu opomíjené knize Eucharistické modlitby (vyd. Liturgická komise Biskupské konference ČSFR 1992). Součástí této knihy je i tzv. Direktorium pro mše s dětmi. Zde se dozvíme mnoho užitečného o tom, „jak na děti při mši“.

V každém případě považuji za velmi důležité, aby se touto otázkou vážně zabývala farnost a aby vyzkoušela, co je pro ni nejlepší. Jinak hrozí, že v budoucnu bude řešit, co s prázdným kostelem. Jsou farnosti (především vesnické a maloměstské), kde se to vůbec neřeší a kde si rodina s malými dětmi netroufne do kostela ani vkročit (všichni - včetně faráře - se na ni pohoršeně dívají). Němci mají hezké slovo „kinderfreundlich“ nebo „familienfreundlich“. Takovou zónu a takový postoj by měl mít každý kostel.